Smrt je všude – 8.

Přečteno: 40

8. část

Asi za týden jsme se znovu potkali. Tentokrát to bylo trochu jinde, než v tý hospodě na Palmovce. Byl jsem zrovna na Praze 5, v Radlicích v bazénu, kam jsem sem tam zaskočil si zaplavat. Nahoře nad bazénem bejvala taková malá hospůdka, kde výborně vařili a mě vždy po plavání a sauně vyhládlo. Takže první cesta z bazénu vždy vedla tam. Dnes už tam ta restaurace není, ustoupila výstavbě křižovatky.

Takže jsem si zaplaval, pobyl několikrát v sauně a když jsem přišel do tý hospůdky a chtěl zamířit ke stolu u okna, kde jsem sedával najednou jsem ho tam uviděl. Usmál se na mě a kývnul, ať přijdu k němu.

„Ty mě sleduješ?“ spustil jsem hned v úvodu.

„Vůbec ne, nemám to zapotřebí,“ řekl mi, „Víš, já tady do radlického bazénu sem tam taky chodím a dneska jsem si všiml, že tam jsi. Nehlásil jsem se k tobě a šel jsem rovnou sem. Vůbec jsem nevěděl, že tady taky chodíš.“

„Tady chodí asi všichni, kdo jdou z bazénu…“ odtušil jsem.

„No a tak jsem si tady chtěl dát jedno vychlazený a jet na Palmu.“ řekl.

„Takže tam ani dnes nemusíme a můžeme pokračovat tady.“ odpověděl jsem mu.

„A ty máš všechno sebou? A i kdybys měl, tady mají stěny uši, radši si něco dáme a přesuneme se, co?“

„Jak mají stěny uši?“ nedalo mi, abych se nezeptal.

„Nevím, jestli to víš, ale kousek odsud je centrála BIS a hodně důstojníků chodí jak do bazénu si zrelaxovat, tak potom hned tady…“ řekl, „Vidíš toho chlápka v džínsce tam u výčepu?“

„Jasně a to je jako důstojník tajné služby?“ zasmál jsem se. Ten chlápek totiž vypadal tak tuctově, tak normálně, že mi to nepřišlo jako by to byl nějaký tajný agent. Byl celý v džínách, dlouhé vlasy, plnovous, věk tak kolem čtyřiceti lety. Prostě jako nějakej bejvalej metalista.

„Ano, to je major A. Z. Z oddělení krypto, veliký machr, dokáže se nabourat do jakéhokoliv počítače, nasadit štěnici kamkoliv, že si toho nikdo nikdy nevšimne.“ odvětil.

„A ty ho jako znáš?“ nechápal jsem.

„Jasně, že ho znám. Znám ostatně spoustu lidí od BIS i od VZ. Dělal jsem pro ně.“ usadil mě.

„Počkej, chceš říct, že jsi pracoval v tajných službách?“ nevěřil jsem.

„Pracoval jsem pro různé státní instituce. Ale to je na další a hlavně delší povídání. Všechno se dozvíš. Dnes bychom měli pokračovat tam, kde jsme minule skončili, to je v Německu.“ mrknul na mě.

Takže jsme náš rozhovor raději přerušili, on dopil pivo, já svůj pomerančový džus a metrem jsme se přesunuli na Palmovku do naší hospody.

 

Osmý příběh

Byl jsem tedy v tom motelu v Německu a jediný, co mi zbývalo, bylo se dostat nějak nenápadně, skrytě domů, do Čech. Byl jsem od hranic asi dvacet kiláků, ale přes normální hraniční přechod jsem se s mrtvolou samozřejmě neodvážil a jezdit Německem po normálních cestách taky ne. Jak jsem už říkal, tak německá policie se nesmí dráždit a na cizince se vždy dívají skrze prsty. Vzal jsem tedy mapy, co jsem měl sebou, rozložil je na podlahu v pokoji toho motelu a začal studovat, kudy projedu. Naštěstí jsem měl i vojenské mapy, velice podrobné, kde je zakreslený snad každý strom, každý keř. Byly sice už skoro deset let staré, ale za deset let se v přírodě toho moc nezmění, myslím nic tak zásadního. Hranice už nebyla střežená, jako za totality, i když v pohraničí ze strany Německa zůstaly hlídková stanoviště, často jen pár metrů od čáry. Zato ze strany Česka to bylo dobrý. Pohraniční vojsko zmizelo spolu s ostnatým drátem a po nich zůstaly jen opuštěné objekty. A z naší strany tedy nebyla ostraha hranice tak markantní, jako ze strany Německa. Ale i tam to bylo už poslední roky docela laxní. Nikdo totiž neměl důvod přecházet hranici ilegálně. Člověk z Čech, pokud měl u sebe pas a přešel čáru někde v lese a dostal se do nejbližší německé vesnice, tak se nic nedělo.

Přes několik vesnic a městeček, jejichž názvy si už ani nepamatuji, jsem se hluboko v noci přiblížil až k pohraniční obci Steinlohe, která je mezi hraničními přechody Rybník a Nemanice. V klidu jsem obcí projel až ke statku, který je od hranice, co by kamenem dohodil. Jen kousek od toho statku je stanice německé pohraniční policie. Byl zrovna ten správný čas, kterému se v hantýrce speciálních složek i policie říká „Hodina nula“ – je to období mezi třetí až čtvrtou hodinou ranní, kdy je běžný člověk v největším útlumu a má nejnižší pozornost. V tento čas probíhají všude na světě zásahy policejních komand, vojenských speciálních komand, tajné útočné akce a začínají se v toto hodinu i války. Tohle je vypozorované už mnoho tisíciletí vojenskými vojevůdci. Takže bylo mezi třetí a čtvrtou ráno, když jsem pomalinku, skoro bez slyšně projel kolem tý policejní stanice a jel nahoru ještě normální cestou k hranici. Asi po dvou stech metrech silnice skončila v poli a dál byla jen proježděná stezka, ale auto se tam v pohodě vlezlo. Projel jsem průsekem, takovou lesní cestou a už jsem byl v Čechách. Pak se tedy cesta prudce zhoršila, byly tam výmoly a vyjeté koleje od těžkých náklaďáků lesáků a měl jsem co dělat, abych projel. Modlil jsem se, abych nezůstal viset někde za spodek auta, kola v luftě. Některé úseky jsem musel projíždět lesem a krokem. Ale nakonec jsem se dostal na už lepší cestu a mohl jsem pokračovat k objektu, který jsem měl vytýčený jako cíl.

Bylo už šest hodin ráno, když jsem konečně dorazil k opuštěnému vojenskému objektu u Pleše. Dříve to bylo sídlo Pohraniční stráže ČSLA, patrová budova, objekt garáží a jedna hospodářská stavba, asi bývalý sklad. Je to takové zastrčené místo, které se naše armáda pokoušela mnoho let prodat, ale bez úspěchu. Kolem není nic. A stavba samotná byla konstruována jako mnoho dalších podobných z kovové konstrukce, cihel ze škvárobetonu, papundeklu se skelnou vatou jako izolací a z překližky. Rovná střecha, kotelna s cihlovým komínem, garáže z cihel a se zbytky kovových vrat, které byly postupně asi lesníky rozebrány.

Pro mě bylo důležité, že tam šlo nepozorovaně několik dnů přebývat, aniž by si toho někdo všiml a hlavně tam byla ta kotelna s velkým kotlem na tuhá paliva, u které jsem doufal, že bude funkční. Pak dál několik místností v relativně dobrém stavu, kde jsem mohl nouzově přespávat a garáže, kam jsem mohl skrýt auto. Takže první, co jsem udělal bylo, že jsem zajel do jedný garáže, která byla volná, nebyl tam bordel a suť. Auto jsem tam nechal a místo vrat jsem naskládal prkna a desky z překližky, kterých tam bylo mraky. Šel jsem hned do tý kotelny, která byla zezadu hlavního objektu. Kotel se zdál být v pořádku a vlastně jsem se divil, že ho dosud nikdo neodvezl třeba do sběrny, ale na druhou stranu musel vážit tak kolem tuny, tak asi proto. Kotel jsem začal čistit a hlavně jsem zjišťoval, jestli je funkční. Jako vnitřek, nasazení komína, možné praskliny na povrchu a tak. No, abych nenapínal – vyčištění kotle i kontrola kolem všeho mi trvalo asi pět hodin. Měl jsem šílenej hlad, už dlouho jsem nic nejedl, nebyl čas. Ale tohle muselo jít úplně stranou. Vlastně jsem sebou neměl nic k jídlu a jet někam do nejbližší vesnice jsem z pochopitelných důvodů nechtěl. Prvořadé bylo se zbavit těla a důkazů!

V kotelně byla ještě docela slušná hromádka koksu a to bylo perfektní. Bál jsem se, že tam nebude nic, ani kousek uhlí. Že tam byl koks, to bylo prostě osudové. Koks má totiž vysokou teplotu hoření, o mnoho vyšší než klasické uhlí a tohle jsem potřeboval. Teď jen nasbírat dostatek dřeva, abych kotel roztopil a pak tam mohl začít přikládat. Takže další tři hodiny jsem připravoval dřevo. Naštěstí bylo v objektu hodně prken a překližky a dalších dřevěných věcí – rozbitý nábytek, prázdné bedny od munice a zbraní. Vše jsem roztřískal a nalámal na kusy. Nakonec to bylo připravené a já čekal jen na noc, aby nebyl vidět stoupající dým z komína.

V deset večer jsem začal v kotli topit. Jak jsem říkal, kotel byl obrovský, velké dvířka zepředu pro vkládání paliva, malá dvířka dole nad roštem pro zátop, dole rošt a výsypka. Oheň se rozhučel, dřevo bylo totálně vyschlé až jsem se bál, že se spálí dříve, než budou mít uhlíky dostatečnou teplotu, aby se zapálil koks. Zhruba v jedenáct jsem začal pomalu lopatou přihazovat koks. Plamen se sice trošku utlumil, ale dřevo bylo rozžhavené, takže koks se za chvilku zapálil. Po půlnoci už jsem měl v kotli dostatek hořícího a doběla rozžhaveného koksu. Šel jsem pro auto a přijel s ním k vratům kotelny, které jsem otevřel pak dokořán a autem zacouval skoro až ke kotli. Otevřel jsem kufr, naštěstí nebyl žádnej smrad, ty kousky těla byly docela důkladně zabaleny v několika igelitech a pevně přelepeny izolepou. No, abych to neprotahoval, do rána do pěti jsem to měl všechno spálený. Pořád jsem přisypával ten koks, aby vše prohořelo a spálilo se na popel. Koks má teplotu hoření něco mezi 1700°C až 2000°C. A když si vezmeš, že v krematoriu je plynová pec, kde je teplota cca 1400°C, tak tohle bylo ještě o třídu výš. Když jsem skončil a už přestal přikládat, tak jsem čekal pár hodin, než kotel trochu vychladne. Dole ve výsypce byl jen jemný popel a na roštu uvízlo pár pevných částí, které už spálit nešly. Byly to zbytky velkých kostí, lebky, čelistí se zuby a několik kovových předmětů. Tohodle jsem se musel zbavit.

Věci z roštu jsem sesypal na jednu hromadu. Popelu dole v kotli jsem si teď ani nevšímal, stejně jsem musel počkat, až to vše komplet vychladne. Což jsem odhadoval tak na dva dny. Mezitím jsem na podlaze kotelny rozbíjel kladivem kosti a zbytky. Úplně na prach. Hladem a žízní jsem už padal… Takže jsem risknul a vydal se do nejbližší vesnice, což byla asi tři kilometry směrem na jih vesnička Rybník. Prostě jsem tam přijel, našel obchod, nakoupil jídlo a pití a cigára a fofrem jel zpět. Hodně jsem riskoval, ale při takovýhle akci musíš někdy improvizovat i riskovat!

Risk se vydařil teda, hned za vesnicí, když jsem se vracel, mě stavěli policajti. Nenapadlo mě zrovna v tu chvíli nic lepšího, než vytáhnout moji placku. Koukali na mě jako zjara, co že tam dělá policajt z kriminálky, zarostlej a špinavej jako dřevorubec. Nakukal jsem jim, že sleduji podezřelého, který z Německa pašuje spotřební zboží a že musím vypadat více než civilně. Nechápali.

Tak jim říkám: „Chlapi, já tu mám prostě tajný úkol, potřebuji toho drbana chytnout za flígr a obvinit ho a nestojím o popularitu. Berte to jako rozkaz a vůbec se nikomu o tomhle nezmiňujte, ok?“ No a kluci policajtský to nějak pobrali a nechali mě jet. Teď jsem se začal zase modlit, aby je nenapadlo udělat něco nepředvídatelného, jako , že mi budou chtít pomoct nebo tak něco. Prostě iniciativní blbec je horší než třídní nepřítel, jak se říká. Tím nechci nijak hanit ty kluky od policie, jen někdy se tam sejdou někteří až moc iniciativní a přemýšliví, což by mě mohlo totálně odrovnat, kdyby šli do hloubky.

V pohodě jsem tedy dojel zpět k tomu vojenskýmu objektu a první, co jsem udělal bylo, že jsem se pořádně najedl a pak si šel hned zdřímnout, protože obojí jsem potřeboval jako sůl. Když jsem se probudil, už byla noc. Zašel jsem do kotelny, zjistil, že popel dole ve výsypce je už docela chladný na to, abych ho mohl probrat a vyhledat další pevné části, které nešly spálit. Tohle mi trvalo několik hodin, protože popele bylo moc a musel jsem ho odebírat po malých částech. Prostě jsem nechtěl nechat stopy, to je vše.

Nakonec jsem měl vše, co jsem potřeboval. V jednom pytli jsem měl na prach roztlučené zbytky, které nešlo spálit, bylo toho asi čtyři kila a v dalších třech pytlech jsem měl popel z kotle, který jsem důkladně vyčistil. Toho bylo asi odhadem šedesát, sedmdesát kilogramů. Vše jsem naházel do kufru auta a začal, jako vždy, po sobě uklízet veškeré stopy. No, trvalo mi to docela dlouho a když jsem odjížděl, uběhly čtyři dny, co jsem přijel. Teď jen někde zlikvidovat ten popel a je to…

Potřeboval jsem velkej rybník, přehradu, nic víc. A nejblíže bylo Nýrsko, kde je přehrada. Takže jsem se vypravil tímhle směrem. Přijel jsem tam a jel po hlavní silnici, co vede po východní straně nádrže a hledal rybáře, lodičku nebo něco podobnýho. No, a jako naschvál z týhle strany nic! Zaparkoval jsem v jižní části jezera, kde je vlastně přítok Úhlavy a přešel na západní část břehu a šel podél, dokud jsem nenašel to, co jsem potřeboval. Veslice, sice pevně řetězem a zámkem připevněná ke kovovému, zabetonovanému sloupku, ale to už byl jen malý problémek. Hlavní bylo, že tam byla volná loď s vesly. A tohle přesně jsem potřeboval. Jakmile nastal soumrak a rybáři se začali stahovat domů, nastal můj čas. Počkal jsem si ještě dvě hodinky. Pak jsem z auta vytáhnul pytle a postupně je odtáhnul až k loďce. Vzal jsem baterku, pilku na železo, páčidlo a zlikvidoval jsem zámek od řetězu. Na loď jsem naskládal pytle s popelem, vzal baterku, odjistil vesla a vydal se doprostřed přehrady. Pomalu a tiše jsem vesloval asi sedm set padesát až osm set metrů na sever, kde jsem tušil střed přehrady. Byla tma, takže orientace v pytli a musel jsem se spoléhat jen na svůj šestý, orientační smysl. Nakonec jsem usoudil, že už jsem asi uprostřed, rozvázal jsem pytle a začal je vysypávat do vody. Když jsem skončil, otočil jsem veslici doprava a odvesloval asi sto metrů tím směrem. Teprve pak jsem si dovolil zapnout baterku a podívat se, kde asi jsem.

Sláva, viděl jsem břeh, asi dvě stě metrů. Když jsem tam doplaval, narazil jsem loďkou na břeh. Rozsvítil jsem a zjistil, že nade mnou je sráz asi tak šest, osm metrů vysoký. No nic, zkusil jsem pomalu plout podél břehu na jih. Pak jsem našel docela vhodné místo, abych vylezl. Dojel jsem s loďkou až ke břehu, sbalil prázdné igelitové pytle, ovázal je zbytky motouzu, kterým byly svázané, dal si je za bundu a vyskočil z loďky. Samozřejmě mi ujela pod nohama a já vlítnul přímo do vody. Prostě jsem tam zahučel. Vynořil jsem se a chytal břeh, pořád mi to klouzalo, byl podzim, voda jak led. Nakonec jsem se na břeh vyškrabal, baterka v hajzlu, úplně mokrá, já samozřejmě taky. Loď jsem nechal tak, jak byla, nestaral jsem se o ni, už to bylo zbytečné… Vylezl jsem na tu hlavní silnici, jak jsem prve jel a vydal se ke svýmu autu. Ještě, že jsem měl nějaké suché věci k převléknutí. Vrátil jsem se do Nýrska, pak to vzal na Klatovy a nakonec do Plzně. Pak už jsem jen valil na Prahu. Cestou jsem se na několika pumpách zbavil prázdných pytlů. Dojel jsem konečně domů, šel hned do sprchy a do postele. Spal jsem v kuse přes dvacet hodin…

Takže to je konec. Tělo bylo spáleno, popel vysypán do přehrady, kde klesnul ke dnu. Jestli policajti v Německu pátrali po zmizení toho zmrda jsem už ani nezjišťoval, já svoji misi splnil a na světě bylo o jednoho zmrda míň!

„To je neuvěřitelný!“ hlesl jsem, „Vždyť to musíš přeci nějak plánovat do detailu…“

„No jo, musím, ale to se děje v průběhu, prostě plánuji za pochodu.“ odpověděl.

„A co tedy bude dál?“ zeptal jsem se.

„Další příběh bude, jak jsem nabídnul své znalosti a služby státu a jak to dopadlo.“ řekl, „A teprve teď to začne bejt zajímavý, to si teda piš!“

Už se nemůžu dočkat, pomyslel jsem si v duchu. Chlápek mě svým příběhem, kterému asi fakt málokdo uvěří, začal totálně ovládat. Dá se říct, že jsem s ním začal v jistých věcech velice sympatizovat a že jsem ho začal i obdivovat.

"Moje práce není probudit ovce, ale shromáždit vlky!"
Příspěvek vytvořen 69

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek