Smrt je všude – 6.

Přečteno: 29

6. část

Potkali jsme se za pár týdnů. Měl jsem samozřejmě na něj pár otázek, co mi vrtalo hlavou po tom posledním vyprávění. Takže jsem to hned na něj spustil. Chvilku zadumaně seděl a pak spustil.

 

Šestý příběh

 

Tak našli ohořelej vrak toho mercedesu. Začali pátrat a zjistili, jak jsem už říkal, že patří tý jeho družce. Ta ale prohlásila, že jí auťák někdo ukradl. Tak proč to prej nenahlásila dřív, že jo. Pověděla vyšetřovatelům, že si nejprve myslela, že ho má ten její přítel. Tak se začali po různu vyptávat na něj, jenže nikdo nevěděl, kde je a dá se říct, že šikovným rozšířením několika fám, což jsem měl na svědomí si část lidí myslela, že utekl za hranice, protože mu hrozilo zatčení, část si myslela, že už zase sedí a část si myslela, že si prostě mafiáni, vymahači dluhů, vyřizovali účty a chlapa zlikvidovali. Ale lidi z galerky drželi basu a nemluvili – byli kolem jeho pochybných aktivit taky různě propojení. A ta jeho přítelkyně zase všude vytrubovala, že zdrhnul určitě za nějakou mladší. No, on měl nějaký milenky kolem, i mladší, to je pravda.

Takže byl vedenej jako pohřešovanej, ale nikomu nescházel, nezbyly po něm žádný stopy a tak se po nějaký době spis založil ad acta a už to nevyšetřovali. Prostě si policajti řekli, že je o jednoho gaunera míň a bylo jim fuk, kde a jak skončil.

No, ale abychom přešli k dalším, co? Takže uběhly dva roky a opět jsem zabíjel. Ten další, to byl zase cizinec, skopčácký prase, které mučilo a možná i zabíjelo prostitutky na Plzeňsku a Karlovarsku. Tehdy tam vládl strach mezi těmi vykonavatelkami nejstaršího řemesla. Pasáci si je hlídali, ale ty, co pasáka neměly, tak měly smůlu. O tom fantómovi pohraničí se psalo v novinách a objevovaly se i zprávy v televizi. Tak jsem tam jel, abych ho vypátral a zneškodnil. Ne, že bych nějak chránil nebo obhajoval prostitutky, ale z principu mi hodně vadilo, jak se chová k ženám. Co na tom, že to byly štětky, ale furt to byly ženský. A on je normálně a úchylácky mučil, ponižoval a věřím tomu, že i nějakou zabil, protože pár přežilo to jeho řádění jen zázrakem. Samozřejmě, že na tom případu pracoval i speciální vyšetřovací tým. S nimi jsem ale spolupracovat nechtěl, to mi věř.

Takže jsem jezdil po cestách, kde stávaly ty prostitutky, přespával jsem v různých motelech a hlavně pátral. Při tom pátrání jsem vystupoval jako kriminalista, stačil mi k tomu starý, už nepoužívaný odznak Federální kriminální policie. Nikdo ho dopodrobna neprozkoumával, nikoho nenapadlo, že už dávno federace není a že znak na tom odznaku je ještě československý. Byl totiž hodně podobný platnému odznaku Kriminální policie ČR. A tak stačilo vytáhnout pouzdro s plackou, efektně ho švihovým pohybem otevřít, ukázat na pár sekund a prohlásit „Kriminální policie“. Každý, opravdu každý tomu uvěřil. Dokonce dvakrát i samotní uniformovaní příslušníci Policie ČR, když mě kontrolovali na silnici. Stáhnul jsem okýnko, ukázal odznak, řekl tu kouzelnou formuli a hned mi salutovali a pokynuli, abych pokračoval v jízdě.

Ty ženský nechtěly moc mluvit, prostě většinou mlčely, že už všechno vypověděly, ať si to najdu ve spisu. Jenže já věděl, že si oběti začínají vybavovat důležité detaily až dlouho po činu, když se psychicky začínají vzpamatovávat. Takže jsem vypátral, že jde o Němce, ve věku cca padesát pět až šedesát pět let, štíhlé, atletické postavy, vždy bezvadně oblečeného , navoněného, šedivé vlasy, modré oči, udržovaného. Takže zřejmě i bohatého. To rozmezí věku jsem chápal. Když se takhle udržoval, tak přesně odhadnout věk fakt nejde. Byl prý hodně silný, vždy měl po ruce dvoje či troje policejní pouta a speciální roubíky. A těm ženám ubližoval řezáním nožem, mlácením pěstmi i skákáním po těle. Prostě potřeboval vidět, jak žena trpí, jak ji to bolí, jak teče krev a pak je teprve brutálně znásilňoval nebo se jen nad nimi ukájel. No, jak říkám, hnusné, skopčácké prase.

Jezdil pokaždé jiným vozem a s českou značkou – ty byly ovšem vždy falešný, respektive ukradený z jinýho auta a po činu zase vrácený zpět – tak to bylo i ve spise. Auta byla taková běžná – škodovky, volkswaggeny, fordy. Žádné vyjímečné auta, prostě běžný standard, který po našich silnicích jezdil. Takže když ženská vypověděla, že přijel stříbrnou škodovkou, tak stačilo vyjít na ulici a kolem jezdily stovky, tisíce takových škodovek. Musel jsem najít nějakou indícii, stopu, zvyklost, která by mě k němu dovedla nebo aspoň přiblížila.

Na velké mapě jsem začal zakreslovat body, kde všude řádil. Nejprve ty, které byly ve spisech policie a pak ty, které se do spisu nedostaly. Ne každá přepadená totiž tohle nahlásila a kupodivu bylo i několik, ke kterým se choval velice slušně, bez násilí. A to se do spisu taky nedostalo, protože je nikdo nevyslýchal, ani se neptal. Ale popis seděl. Potom jsem zjišťoval, kde bral auta. Nejprve jsem myslel, že si je půjčuje v půjčovnách, ale na tohle by přece policajti přišli. A úplnou náhodou jsem narazil na chlapa, který mu za slušný peníz půjčil vůz na celý víkend. Bílou škodovku. Ten Němčour mu prý nakecal nějakou báchorku, že mu kleklo auto před hranicemi, dorazil prý vlakem a že jede jenom navštívit příbuzné, co měl prý tady v pohraničí. Do zástavy mu dal luxusní hodinky, zlatý prsten a zaplatil předem. Peníze opět promluvily a měl půjčený vůz, který pak v pořádku vrátil. Začal jsem si zakreslovat vesnice, kudy vedly koleje z Německa do Česka a kde všude vlaky zastavovaly. Není jich moc. Vzal jsem úsek hranice od Železné Rudy až po Vejprty. No a při tom zakreslování jsem tu indicii našel. Bylo jen sedm míst, kudy se mohl k nám dostat vlakem a zhruba kolem dvacítky míst, kde mohl vystoupit. Začal jsem ty místa objíždět a vyptávat se místních, jestli si tam někdo nepůjčoval za peníze auťáky. Vždycky v okruhu asi pět set metrů kolem toho nádraží. Tušil jsem, že asi nechtěl moc korzovat po městech. A našel jsem ještě tři lidi, kteří mu prokazatelně půjčili auťák. Dvě stříbrné škodovky a jeden červený golf. Scénář byl úplně stejný – luxusní hodinky a jeden či dva prsteny do zástavy, velice slušné chování a vymyšlená historka. No a tady jsem zjistil, že i docela slušně mluvil česky. U všech, co mu půjčili auto, požadoval, aby to zůstalo jen mezi nimi a vždy jim dobře zaplatil za mlčení. Taky jsem to z těch lidí dostával docela těžko, oklikou, dá se říct, že ze sousedských drbů, ale mám své přesvědčovací metody.

Poslední oficiální případ jeho řádění byl z počátku května toho roku, ale já jsem zjistil, že ještě jeden případ se stal koncem května, ale nebylo to hlášený, takže policajti o tom nevěděli. Uběhlo léto a bylo tu září a pořád nic. Říkal jsem si: Buď mu tady už byla půda horká, nebo s tím přestal. Ale u takovejch úchylů to nekončí nikdy. Třeba se na nějakou dobu odmlčí, jsou takzvaně překojeni a chce to čas, než je to zase popadne. Nebo spadla klec a už ho mají. Ale média i policie mlčely, prostě to vyšumělo a byly jiné mordy, podvody, aféry. Takže v září jsem se přesunul na druhou stranu za hranice a začal s opatrným pátráním tam. Musel jsem zůstat hodně nenápadný, zrovna moc dobře jsem němčinu neovládal a to je Němcům vždycky nápadný. Ale hlavně jsem ho nechtěl vyplašit.

Objevil jsem ho. Tedy byl jsem na devadesát pět procent přesvědčený, že to je on. Všechny moje stopy, ty nitky se spojili v jednu tlustou šňůru. Nebudu popisovat vše kolem mého pátrání, to ani nemá smysl a zase by si to mohl někdo s něčím spojit a tohle přeci nechci, že?

Takže jsem se dostal až k městečku Schwandorf, asi čtyřicet až padesát kilometrů od našich hranic směrem na západ na Nürnberg. Tam bydlel a podnikal. Taky byl nějakým zastupitelem města. Měl velkej barák, několik aut. Klasicky německé značky, bavoráky a audiny a za manželku měl Češku. Byl už pár let vdovec – tak tady byla ta čeština, kterou ovládal. Děti neměli. No a teď si asi říkáš, že když jsem ho vypátral, tak proč jsem ho jednoduše nenaprášil, nenahlásil úřadům? V Německu by mi nevěřili, neměl jsem důkazy – ty jsem prostě nesbíral a vzít ho a dovézt k nám? Tak tady by dostal maximálně pár let, možná jen měsíců nebo třeba vůbec nic. Ty prostitutky nechtěly vypovídat před soudem, ani nechodily k lékařům, aby se zaznamenaly ty zranění a i když se v tý době ztratily minimálně dvě, úplně beze stopy, důkazy nebyly. A on by dál v tomhle řádění pokračoval, dokud by neudělal nějakej mord.

Já měl před sebou úkol. Zlikvidovat to prase, aby už nemohl ubližovat. Zlikvidovat a nechat zmizet. Zmizet a nenechat stopy. Prostě o dalšího gaunera na světě míň, nic víc. Ale to je zase na delší vyprávění, takže příště, jo, mladej?

Dopil, mrknul na mě, zaplatil celou útratu a odešel.

"Moje práce není probudit ovce, ale shromáždit vlky!"
Příspěvek vytvořen 69

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek