Smrt je všude… 16. část

Uběhl zase nějakej ten den, kdy jsme se neviděli. Chodil jsem na naše místo tak jako nahodile, vůbec ne systematicky. Ale pořád nic. Pomalu jsem se začal smiřovat s tím, že se zbytek asi už nedozvím nebo to bude trvat zase dlouho… a mě tlačil čas. Slíbil jsem totiž šéfredaktorovi sólokapra, článek nebo spíše povídku, která bude takříkajíc bombou!

A jednoho dne opět zavolal: „Hele, byl jsem teď pracovně mimo, tak se nezlob, mladej. Jestli máš dneska čas, tak večer kolem sedmý budu U majora.“ …a zavěsil.

No, to je dobrý, jsem si říkal. A u kterýho majora? Takže internet, strýček Google a ejhle, jako první odkaz na mě vyskočila restaurace U majora Zemana… Zkusil jsem ještě vyhledat další podobné názvy, ale nic, jen tahle. Fikaný, řekl jsem si, poví jen název a ví, že to stačí!

Večer v sedm jsem už slézal po schůdcích dolů v Krakovské ulici a už na prahu jsem zůstal s hubou otevřenou. Vrchní mě tam uviděl a jen zahulákal: „Kochat se můžeš, až si dáš pivo, mladej a jdi dozadu, máš tam fleka!“ Tak jsem sklapnul hubu a podpatky a šel od výčepu doprava, kde byl hlavní prostor hospody. Už tam seděl, úplně vzadu, kde byl klid a kde se hluk hospody docela rozplýval, před sebou měl svý obligátní pivo, ruma, Lucky Strikes a jen kývnul hlavou, abych se posadil.

Zdar kamaráde,“ řekl na pozdrav, „Tady je docela hlučno, plno uší a očí, ale zase tu mají nejlepší pivko v centru a výborný vepřový kolínko…“

Ahoj,“ odpověděl jsem, „Koukám, že tu je plno. To tu budeme jako na sebe řvát?“

Neboj se, dnes jsem ti ulehčil práci a máš to tady ve složce. No, ale nejsem žádnej spisovatel, tak si to přečti a přepiš podle svýho.“

Tys mi to sepsal předem? A co když budu mít otázky?“ odpověděl jsem.

Tak si je budeš psát. Chceš půjčit propisku???“ zasmál se.

Oukej, neboj, tužku mám… budu tedy číst, sem tam se optám na detaily nebo doplnění…“

Jasan a já mezi tím zpracuji to koleno!“

 

16. den

Už je půlnoc a já stojím s oktávkou na okresce u Milotic, u jednoho z jezer, co tam jsou a přemýšlím, co dál. V duchu si projíždím uplynulé hodiny a hledám, jestli jsem kromě toho mobilu neudělal ještě nějakou chybu. Chyby se totiž v týhle branži neodpouští. V tomhle řemesle prostě chyby být nesmí a nesmí zde mít místo ani náhody nebo nepředvídatelné události. Vše musí být naplánováno do posledního detailu a na každé kdyby musí být odpověď. Na každou akci musí být připravená protiakce a každý plán musí mít svoje tajná dvířka, nejlépe několikery, aby se dalo uniknout a zmizet beze stopy. A přesně tohle mě teď čekalo. Musel jsem otevřít tajný únikový východ, abych se z téhle šlamastyky dostal. Protože jezdit si z okresu do okresu, z kraje do kraje s mrtvolou na sedadle spolujezdce nebylo zrovna dobré řešení. A jen tak pohodit tělo v lese jsem nemohl. Dostal jsem jasné pokyny, rozkazy a ty se holt musí splnit, ať se děje, co se děje. A to hlavní, proč si mě vlastně najali bylo se zbavit mrtvoly bez důkazů, beze stopy, bez jediné molekuly DNA…

Nejhorší na tom bylo, že zrovna v téhle oblasti jsem neměl žádné takzvané zázemí a nic předem zajištěného. Improvizoval jsem a tomu jsem musel přizpůsobit i další moje kroky. Dál cestovat s mrtvolou už bylo riskantní, navíc se už jistě rozjelo pátrání a to by mi mohlo hodně znepříjemnit život. Ne, že bych se z toho nějak nakonec nedostal, na to jsem byl předem připravenej a zajištěnej, ale vždy se najde šťoural, který by to mohl celý hodně znepříjemnit a já, ani moji chlebodárci jsme o žádnou popularitu nestáli.

Takže první část plánu byla: schovat tělo, než si připravím zázemí a podmínky. Schovat ho tak, aby ho nikdo neobjevil. Zdá se to nemožné v tom našem malém státečku, kde vlastně neexistuje tak rozsáhlý prostor, kam lidská noha nevstoupí několik dnů.

Mezi Bečvou a největší nádrží nebo spíše rybníkem je chatová oblast, takovejch třicet, čtyřicet různě velkých chat, chatiček a zahradních domků posazených na jihozápadním břehu. Tam někam musím tělo na pár hodin schovat. Musím brát v úvahu, že spousta chatařů bude ještě tam a projíždět v hluboké noci sem a tam a hledat vhodné místo může být nápadné. Takže tam musím pěšky. Musím si všímat, u které chaty je auto, ale musím brát v úvahu, že majitel mohl dojet autobusem. Taky musím brát v úvahu, že spousta chat již má nainstalovaný alarm, který se prostě rozeřve. Takže musím najít chatu, která má nějakou kůlničku nebo dřevník, které na alarmy moc napojené nejsou.

Po hrázi jsem jel s vypnutými světly, potichu, krokem. Zastavil jsem na takovém malém prostranství, vzal si baterku, šperháky, pistoli v podpažním pouzdru, kuklu na hlavu. Přeběhl jsem silnici a šel lesíkem, co je po levé straně. Trvalo mi asi půl hodiny, když jsem objevil vhodný objekt. Bylo to skoro až na konci chatové oblasti po levé straně. Malá chatka se sedlovou střechou a vedle ní, asi tři, čtyři metry kůlna s visacím zámkem. Chatka byla skoro u cesty a vlastně v takové zahradě. Kolem chatky byl klid, branka nízkého plůtku byla zavřená a nikde jsem neviděl zaparkované auto. Vrátil jsem se tedy ke svýmu autu, nastartoval, světla jsem nezapínal a po silnici se pomalu blížil až k chatce. Minul jsem ji a na odbočce u hráze druhéro rybníka jsem se otočil a přijel tak, abych měl dveře spolujezdce na straně té kůlny. Vše probíhalo hladce, potichu. Zastavil jsem, vypnul motor a čekal jsem. Jestli se třeba někde nerozsvítí světlo nebo jestli se poblíž někdo neobjeví. Dal jsem si raději načas a čekal celou hodinu. Všude byl klid a mrtvo… i vedle mě na sedačce spolujezdce.

Potichu jsem otevřel dveře od auta a lehce je zamáčknul zpět. Pak jsem stejně tak otevřel dveře u spolujezdce, mrtvolu jsem odpoutal a vytáhnul na okraj silnice. Tělo už začínalo zase povolovat, což bylo dobře. Pak jsem mrtvolu přehodil přes plůtek. Žuchlo to docela hlasitě, takže jsem se přikrčil a zase poslouchal. Když se nic nedělo, opatrně jsem zavřel dveře u auta a překulil jsem se přes plot vedle těla. Přikrčený jsem se přemístil k boudě, šperhákem jsem otevřel visací zámek a opatrně jsem otevřel prkenné dveře. Uvnitř boudy byla spousta harampádí. Pomalu jsem přesouval jednotlivé předměty tak, aby jsem měl kam ukrýt tělo. Když to bylo, tak jsem se vrátil k plotu a chlapa jsem přetáhnul do kůlny. Složil jsem ho do rohu, přikryl starou dekou, co jsem tam našel a úplně stejným způsobem jsem na něj navršil všechny ty předměty, aby nebyl vidět. Pak jsem ten visací zámek zase zamknul. A doufal jsem, že mám několik hodin na to, abych si připravil vše potřebné na zbavení se mrtvoly. Vlezl jsem do auta, nastartoval, nechal chvíli běžet motor a pak jsem se pomalu vydal po stejné silnici zpět. Samozřejmě se zhasnutými světly. Vyjel jsem až na hlavní silnici, zaparkoval jsem a pěšky jsem se vydal zpět zkontrolovat, jestli se třeba někdo nevzbudil nebo něco podobnýho. Štěstí mi přálo a všude byl klídek, čtyři hodiny ráno…

Nespal jsem celou noc, nebyl čas. Vydal jsem se směrem k Přerovu. Když jsem tam dorazil, už začalo svítat. Měl jsem teď před sebou dva úkoly, abych byl schopen dokončit to, co jsem začal. Sehnat vhodný objekt a koupit na několika místech dvě stě kilogramů hydroxidu draselného. Ale nejprve jsem se musel trochu vzpamatovat, zajít na kafe, doplnit tekutiny a v klidu vše promyslet.

A další část ti povím zase zítra…

Další díl zde >>>

Napsat komentář