Smrt je všude – 12.

Přečteno: 1356

12. část

Sešli jsme se zase za týden. Tentokrát jsem čekal před tou naší hospodou dokud nepřijde. Jakmile jsem ho uviděl, podali jsme si ruce a já rovnou navrhl, že se půjdeme projít. Byl opět krásný a slunečný den a k procházce přímo vybízel. Řekl jsem, že si pivko dáme cestou a on souhlasil. Zapnul jsem diktafon v kapse a počkal, až začne vyprávět.

Dvanáctý příběh

V určený den, hodinu a z budky na Husitské, která byla před domem s číslem popisným 61, jsem zavolal na uvedené číslo. Ozval se ženský hlas… To mě docela překvapilo, vůbec jsem v této branži s ženskýma nepočítal.

„Dobrý den, čím vám mohu posloužit?“ řekla

Napadlo mě jediné: „Hledám práci, nevíte o něčem?“

„Pane, my práci nenabízíme. Poskytujeme služby!“

„A jakou službu můžete nabídnout mě?“ zeptal jsem se.

„Podle toho, co očekáváte…“

„Jsem pro každou srandu.“ zažertoval jsem.

„Kostel Svatého Michala.“ řekla jen a zavěsila.

Aha, takže tam mám zprávu. Ještě, že tento kostel byl na přímé lince tramvaje ze Žižkova na Smíchov, takže jen dojdu na zastávku a za patnáct minut tam jsem.

Dorazil jsem tam v půl desáté večer, kolem už byl docela klid, takže jsem šel rovnou k mrtvé schránce. Tu jsem si vybavil cestou tramvají a šel jsem tedy najisto. Došel jsem ke kostelní zdi z jihu, našel jsem daný kámen ve zdi a pomocí nožíku jsem ho povysunul. Cvaklo to a objevil se otvor ve zdi. Vsunul jsem tam ruku a nahmatal nějakou látku, pytlovinu. Vytáhl jsem ji a rukou jsem v otvoru ještě zašmátral, jestli tam něco dalšího není. Samozřejmě ten pytlík byl jedinou věcí. Zasunul jsem kámen na místo a zatlačil, až to opět cvaklo. Plátěný pytlík jsem zabalil do mikiny a nenápadně se vytratil pryč od kostela. Cestou zpět domů jsem šel pěšky a pomocí technik proti sledování jsem se ujistil, že mě nikdo nepozoroval a nesledoval.

Doma jsem pytlík rozvázal. Byla tam papírová krabice, tak třicet pět centimetrů na délku, dvacet pět centimetrů na šířku a asi čtyři centimetry hluboká. A docela těžká. Dále tam byla papírová obálka. Nejprve jsem otevřel obálku – byly tam tři fotky, jeden list, kde bylo jen jméno, adresa a velkým písmem napsáno KONTAKT a telefonní číslo a další obálka. Na fotkách byl zachycen muž, věk kolem čtyřiceti pěti let, prořídlé a prošedivělé vlasy, dioptrické brýle, kulatý, masitý obličej. Takový tuctový typ. Podle obleku vypadal na nějakého vlivného podnikatele nebo politika okresního formátu. Jméno mi nic neříkalo a adresa byla na severní Moravě, v Ostravě. V té menší obálce byly dva doklady, občanka a řidičák na jméno, dejme tomu Petr Novák a popis dané osoby – zaměstnání, rodina, koníčky, důležité okolnosti ap. Nevěřil bys, jaké údaje mají tajné služby nebo policie k dispozici. Skutečné jméno ti samozřejmě neřeknu, protože krycí doklady jsou většinou duplikáty dokladů žijících osob – musí se najít vhodný typ člověka, podobou i věkem, musí se prolustrovat, jestli není hledaný, zadlužený, problémový a tak. Když se najde vhodný člověk, jisté oddělení BISky udělá duplikáty jeho dokladů. Ty je pak nutné po akci zcela zlikvidovat, to je jasné. Na ty doklady si pak agent půjčuje auto, ubytovává se v hotelu nebo v penzionu a samozřejmě se jimi prokazuje. Ty doklady musí projít policejní lustrací. Takže je nutné, aby si agent pamatoval data uvedené osoby a zcela se ztotožnil. Nikdy samozřejmě, ani při sebemenším podezření nesmí zmínit, že je agentem tajné služby. Musí svoji roli hrát dokonale. Jenom jednou jsem to porušil.

Stalo se, že mi znenadání volal kamarád, ať dojedu do Michle na pivko, že jsme se pár let neviděli. A protože to bylo rychle a bylo léto, tak jsem jen vzal prachy a vyrazil metrem na Kačerov. Dojel jsem na Kačerov a nahoře u východu revizoři. Já sebou neměl žádnej doklad, ani lítačku na MHD a lístek jsem si nekoupil, protože se mi to úplně vykouřilo z hlavy. A vzali mě. Rovnou jsem řekl, že jsem si lítačku zapomněl doma a tím pádem mě nenapadlo si ani koupit ten pitomej lístek a platit pokutu se mi zrovna nechtělo. Říkám jim, ať mě pustí, že jim klidně nahlásím jméno a adresu, ale že hrozně spěchám. Byli neoblomní a že pokud jim nedám občanku, tak zavolají policejní hlídku. Povídám fajn, ale garantuji vám, že si mě chlapi odvedou, aniž vám poví moje jméno a hned za rohem mě pustí. A revizor jestli jsem od policie, ať ukážu služební průkaz. Tak opakuji, že žádný průkaz jim ukazovat nebudu a ať se vsadí, že nebudu muset ukazovat žádný průkaz ani té hlídce, maximálně až v autě, když ji zavolají. Prostě jsem si vymýšlel a hrál vabank. Revizor, už mírně na mě, ať mu tedy tu placku ukážu nenápadně a že to bude ok, tak mu povídám do ucha, že nejsem policajt, ale že dělám u BIS a že prostě ten průkaz ukázat nemohu. Revizor vyvalil oči a řekl jen – Běžte! A já šel… Jakmile jsem byl v podchodu a šel na autobusovou zastávku na bus dolů do Michle, tak jsem se musel rozesmát, jak mi to prošlo. Ale to jsem odbočil…

Pak jsem tedy otevřel tu papírovou krabici. Uvnitř byla pistole, dva náhradní zásobníky a krabička nábojů. Pistole byla malorážková, s dlouhou hlavní a integrovaným tlumičem. Byla matně fosfátovaná a připomínala mi Ruger Mark III, ale nikde na těle nebyla ani značka, ani číslo. Přitom to byla velice kvalitní pistole – asi zakázková výroba, jsem si pomyslel. Zásobníky byly na deset nábojů .22LR. Nábojů v krabičce bylo padesát a měly kulky potažené teflonem, špička byla jakoby kolmo seříznutá, ale hrany byly jemně zaoblené. Nábojnice byly klasicky mosazné. A stejně jako zbraň, tak i náboje byly zcela bez značení. Nabil jsem všechny zásobníky. To znamená ten, co byl v pistoli zasunutý a ty dva náhradní. Vše jsem schoval a vyšel ven z bytu najít vhodnou telefonní budku.

Šel jsem asi kilometr směrem do centra, než jsem objevil vhodné místo pro klidné telefonování. Vytočil jsem číslo. Asi minutu to vyzvánělo a já už málem zavěsil, když se ozval ospalý hlas:

„Je kolem čisto?“

„Jo, je“ odpověděl jsem, aniž jsem se ohlédl. Ale věděl jsem, že jsem široko daleko sám.

Řekl mi, ať počkám. Věděl jsem, že právě hledají moji polohu, aby mi mohli sdělit další místo. Po chvíli mi oznámil adresu a dvacetiminutový limit. Zavěsil jsem a otevřel Zlaté stránky, abych se podíval na mapu. Danou ulici jsem objevil za pár minut a vydal se pěšky dál. Na místo jsem dorazil docela brzy a tak jsem chodil asi pět minut kolem, než telefon zazvonil. Zvedl jsem sluchátko.

„Čekám“

„Objekt zcela odstranit. Beze stopy.“ řekl hlas a zavěsil.

Takže jsem se pomalu vracel domů a cestou se v duchu připravoval na svůj první úkol pro stát.

Druhý den jsem se začal připravovat. Když mám pistoli s tlumičem, tak na způsobu zabití nezáleží a takhle to bude nejrychlejší. Stačí najít vhodné místo a dobu, udělat to a pak jenom zlikvidovat stopy a tělo. Nic víc. Vůbec jsem nepřemýšlel o tom, kdo je ten člověk zač nebo co provedl, že se stal nepohodlným pro stát. Tohle mi nepříslušelo a nezajímalo mě to. Věděl jsem jen, že to musím provést dokonale a nikdo ho už nesmí nikdy objevit. Koupil jsem si podrobnou mapu Ostravy a okolí a pořádně ji prostudoval. Odpoledne jsem si v jedné autopůjčovně půjčil nenápadně vypadající vůz, stříbrnou oktávku s dvoulitrovým, silným motorem a hned jsem odjel směr Ostrava.

"Moje práce není probudit ovce, ale shromáždit vlky!"
Příspěvek vytvořen 116

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek