Smrt je všude – 1.

Přečteno: 38

1. část

Potkali jsme se v jedné pražské putyce. Žádná nóbl restaurace, prostě klasická hospoda, čtyřka, s dřevěnými stoly a lavicemi a dřevěným obložením, točenou desítkou Gambáč a štiplavě zahulenou.

Seděl sám v rohu u stolu, chlap kolem čtyřicítky, plešatý, v černém svetru, džínách. Před sebou měl půllitr s pivem, krabičku Lucky Strikes v měkkém obalu a benzínový zapalovač zippo. Seděl sám, hlavu podepřenou a upřeným pohledem koukal ven přes špinavé okno do ulice. Sem tam se napil piva, zapálil si cigaretu a pořád zíral skrz okno. Asi vycítil, že se někdo blíží, tak se na mě otočil a jeho oči si mě přečetly. I když bylo v hospodě poloprázdno a byly tam volné stoly, něco mi říkalo, že si mám přisednout. Sbíral jsem tehdy materiál na zajímavé články a ta samota toho chlapa i naprostý klid mi nějak napověděly, že to bude zajímavé setkání.

Zeptal jsem se, jestli si můžu přisednout. Jen kývnul hlavou na souhlas a dál se věnoval mlčení. Objednal jsem si pivo a mlčel také. Vytáhl jsem si laptop a začal psát myšlenky bez obsahu… Najednou otočil hlavu a naše pohledy se střetly. Zeptal se: „Copak děláš, mladej?“. Nevěděl jsem hned, jestli myslí zrovna tu činnost, kterou provádím nebo tak všeobecně, tak jsem utrousil, že si píšu podklady pro nový článek. Teda žádný jsem zrovna nepsal a už vůbec jsem neměl nápady o čem psát, témata byla vyčerpána a moje mysl taky.

„A o čem to bude, smím-li se optat?“

„Nevím, nic mě nenapadá.“ řekl jsem popravdě.

„Tak mladej, já bych ti mohl povyprávět… příběh, kterýmu tady nikdo neuvěří.“

„To mě zajímá, můžu blíž?“

„Ale jó…“ odpověděl

Takže jsem si přisedl naproti němu a představil jsem se. Nadzvednul jsem se trochu a podal ruku.

„Ruku podávám a líbám pouze ženským. Podáním ruky se stáváš v jeden moment zranitelným a ovladatelným.“ vysvětlil, proč mou ruku nestisknul. Zamumlal nějaké neurčité jméno a kývnul hlavou jako prve.

„Dáme panáka a pivko, co?“ navrhnul mi a hned mávl na pingla. Objednal dva rumy a dva Gambáče, zapálil si další cigaretu a upřel na mě svoje klidné oči. Číšník donesl objednané a když se vzdálil, tak jsem začal: „A jaký zajímavý příběh tedy máte?“

„Tykej mi, já ti taky tykám.“

„Dobře, tam začni…“

„Hele, to ani nebudeš stíhat psát, nemáš nějakej magič?“

„Cože mám mít?“ nechápal jsem

„Jako magneťák… magnetofon… s mikrofonem. A pak to přepisovat, ne?“

Usmál jsem se: „Tyhle věci se už nepoužívají, asi myslíš diktafon.“

„Jo, ten myslím.“

„Mám, ale ne tady. Bydlím kousek, tak si pro něj doběhnu.“ odvětil jsem.

„Tak jo.“ zabručel.

Když jsem se vrátil, měl zase upřený pohled ven. Jako by na někoho čekal. Radši jsem se ho na to optal, ale řekl mi, že na nikoho a na nic už nečeká… To je teda zajímavej týpek, jsem si v duchu pomyslel a zapnul jsem si diktafon.

A zde je jeho příběh:

První příběh

Když jsem byl malej, teda jako ve škole, tak jsem hodně četl. Táta měl velkou knihovnu. A tehdy mě začala fascinovat smrt. Bylo mi kolem dvanácti, třinácti, když jsem četl o Mrázkovi, Pilčíkovi. Žádný romány, ale literaturu faktu. Táta měl doma svazky odborných časopisů pro kriminalisty, nějak jako Kriminalistický sborník se to jmenovalo. Tam bylo vše. Nehody, vraždy, popisy vyšetřování, pitevní zprávy a to vše s policejní fotodokumentací. Tohle všechno jsem měl přečtený snad stokrát. Taky jsem hodně četl klasické kriminální romány – Perry Mason, Raymond Chandler, Sjöwallová-Wahlöö… A tehdy jsem zjistil, že vlastně nikdo nikdy ještě nepopsal v románu naprosto dokonalý zločin. Nevyřešený, neřešitelný. Říkal jsem si už tehdy, co je to za blbost. Vždyť pokud to vše člověk naplánuje do naprostého detailu, tak prostě žádná stopa není.

Jednou z mých prvních knih, které jsem si koupil, tedy přemluvil rodiče, aby mi ji koupili, byla Učebnice kriminalistiky. Velká, zelená kniha. Učebnice pro vysokou školu. Tak tu jsem začal studovat. A dala mi opravdu spoustu informací. Někdy v té době jsem se začal zajímat i o válečnické umění a zbraně, o přežití v přírodě a tak. Teda v tý době jsem četl naprosto úžasnou knihu od Hiró Onody, Moje třicetiletá válka. Prostě dokonale sepsaný návod, jak přežít dlouhé roky zcela mimo civilizaci a neumřít.

Taky jsem se hodně toulal. No byly to takový procházky po okolí města, kde jsem žil. To byly i celodenní výlety, kdy jsem byl sám, svačinu v baťůžku od plynový masky, nožík v kapse. Doma jsem prostě oznámil, že jdu tam a tam a bylo to. Naši vždycky věděli, že se v pořádku vrátím. Jak jsem vyrůstal, střední, pak práce, vojna a tak – prostě život plynul. Ale v mém životě je takových pět, možná šest, sedm let, když to sečtu dohromady, kdy nikdo, ani moji nejbližší jako manželka, rodiče, sourozenci, kamarádi a tak prostě nevěděli, kde jsem byl a co jsem dělal. Bylo to třeba pár měsíců, pak dlouho nic, pak třeba rok a zase dlouho nic. Ale fakt nikdo z mých nejbližších dodneška neví o tomhle nic. Nebudu zde samozřejmě prozrazovat některé detaily, že, mladej. Jsou prostě věci, o kterých se mluvit nesmí… Nikdy a nikomu. Ale to nejsou věci, které chci vyprávět. V mém životě je totiž jedno tajemství, které musím prostě ventilovat ven. A je mi jedno, co se pak stane. Ale kdybych to spojil s těmi „ztracenými“ lety, nebo kdyby to někdo spojil a dal si dvě a dvě dohromady, tak vyplave na povrch spousta věcí, které mohou ohrozit další lidi a tohle já nechci.

To velké tajemství je: UČIL JSEM SE ZABÍJET A ZABÍJEL JSEM…

„No, moc nekoukej, mladej a dej si panáka…“

Díky znalostem a dovednostem, které jsem získal a získával, jsem našel způsob, jak někoho zabít a nikdy se jeho tělo nenajde. Nikdy! Chce to samozřejmě hodně informací a vědět, co a jak. Hodně jsem se zajímal o chemii a dodnes dokážu udělat účinnou trhavinu z běžně dostupných ingrediencí, které člověk normálně koupí v obchodech. Dělal jsem termit – směs, která spálí vše. Kosti, zuby i DNA. Umím vyrobit prudký jed z mnoha rostlin. Umím zabíjet holýma rukama i jakoukoliv zbraní. Umím se skrýt tak, že mě nikdo nenajde. Umím zůstat mimo civilizaci a přežiju, žádnej skauting nebo pionýrský tábory nebo jako ti rádoby „vojáci“ v maskáčích a s kuličkovými atrapami, co nikdy na pořádný vojně nebyli. A nejpikantnější na tom je, že já to mám prakticky ověřený, žádný teorie co by, kdyby a tak – prakticky myslím teda to zabíjení. Prakticky to znamená, mladej, že jsem zabíjel lidi! Nikdy ženu nebo dítě, to ne, na to nemám žaludek a ženy i děti i zvířata mám rád a pokud vím, tak nikdy žádnýho hodnýho a slušnýho člověka. Vždy to byli grázlové, chlapi, co neměli čisté svědomí… To vím jistě!

Z těch knih, co jsem studoval, jak jsem ti říkal, jsem zjistil jednu důležitou věc: nikdy nesmí být krev! Krev, to je hodně stop. A když už někdy byla krev, tak naprosto dokonale odstranit peroxidem vodíku. Ale umění je zabít chlapa tak, aby z něj nic nevyteklo. Třeba žádný pistole, žádný nože a ani provaz, jen holé ruce. Tohle je umění. Ne uškrtit, to umí každej trouba, ale zlomit vaz třeba. To není tak snadný, jak je to ve filmech jako Karatéééé, uááááá a seknout za krk jako králíka. Tohle nefunguje a nikdo nemá tak silný úder, aby zlomil páteř, nikdo. Kosti jsou hrozně pevný a páteř obzvláště. Musí se vytočit obratel, ten u lebky, aby vyskočil a tím dojde k přerušení míchy. O tom ti ještě povyprávím…

Je samozřejmě snazší, jednodušší někoho prásknout devítkou mezi oči. Takhle zabíjeji ti, kteří se netrápí s odklízením stop, s odklízením mrtvoly a tak. Nebo nůž, to je zbraň, která je s člověkem od nepaměti. Ale málokdo umí s nožem zabít. Člověk pak čte v novinách, jak někdo někoho ubodal třiceti ranami a pak ten člověk ještě navíc dlouho umíral na vykrvácení a posttraumatický šok. To je prostě břídilství. Když zabít, tak rychle, to je moje pravidlo! Pár vteřin a je vymalováno a uklizeno.

Víš o tom, mladej, že na lidském těle je jen sedm míst, které vedou k jisté smrti a navíc ihned? A žádný řezání nebo sekání, ale musí se bodnout. Na to jsou nejlepší oboustranně broušený dýky nebo stillety – to jsou vlastně bodce, úzké, dostatečně dlouhé, aby dokázaly proniknout z jakékoliv strany trupu hluboko, aby zasáhly důležitý orgán – srdce, játra, ledviny. Takže vždycky jen bodnout a jen jednou a přesně. To chce léta výcviku. Ale to ti povím až jindy. Tady mě vždycky najdeš, jak sedím, chlemtám pivo a čumím z okna a přemýšlím…

"Moje práce není probudit ovce, ale shromáždit vlky!"
Příspěvek vytvořen 69

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek