Slované

Sanskrt není původním jazykem. Sanksrt je zkomolená verze praslovanského jazyka, ze kterého vychází, protože jím mluvili slovanští mudrcové, když přišli do Indie.


Proč asi indické slovo véda zní jako slovanská věda, vědět? Když se člověk podívá na další příklady: dvě – dvé, čtyři – čettvári, pět – pannťa, šest – šeť, padesát – panťášet, já jsem – a sam a tisíce dalších, tak z toho člověku běhá mráz po zádech. Co to znamená? Slovanský jazyk je základem nejen sanskritu, ale tím pádem i všech ostatních evropských jazyků, např. anglicky I am, a sam, já jsem, to be – být je naprosto výmluvné. To že sanskrt vychází z praslovanského jazyka je dáno také tím, že slovanský jazyk má inherentní speciální vlastnost ohýbání slov a jejich tvoření pomocí kořenů, které před staletími měly speciální významy, které se nyní ztratily. V sanskritu můžeme na mnoha místech rozpoznat, že slova vycházejí z těchto znaků, nicméně tato vlastnost samotná v sanskritu nikdy nebyla, sanskrt je funkčně zmrzačený, což je neklamným důkazem odvození sanskritu z praslovanštiny.
Řecká kultura, především design maleb na amforách, či architektura obydlí vychází z předcházející etruské kultury. Etruskové byli Slované ruského původu z území dnešního Ruska a Ukrajiny. Etruski = eto ruski = to jsou rusové. Tento nápis byl nalezen na mnoha předmětech a znamená podpis, kdo že jej vytvořil.
Díla řeckých filozofů jsou inspirována především indickými texty Rigveda, Brahmana, Mahbharata a dalších. Tyto texty jsou mnohdy doslovné přepisy či úryvky staroslovanských textů, které byly dodnes zachovány v ruských klášterech, kde jsou však v celé podobě a tudíž indické úryvky jsou nesporně pouhým přepisem.
Legenda o králi Artušovi je slovanská a ne keltská. Dále se nejmenoval Artuš, ale Artur. Keltové využívali ne řecké písmo, ale písmo runové, které převzali od Slovanů, kteří měli několik runových písem. Řecké písmo vzniklo až později.
Hovořit o Slovanech až od 6. stol. n.l. je vlastizrada. Slované mají přinejmenším 7.000 let starý kalendář. To křesťané záměrně a cíleně vypálili a zničili veškeré slovanské kulturní památky a písemnosti.

Takže za oněch 12 000 let dodnes, dosáhla všeslovanština jinými jazyky nepřekonané množství slovní zásoby a dokonalost vyjadřování ve všech oborech lidské činnosti, od fyzické práce až po básnictví, vědu a náboženství. Také Praslované si svého jazyka jako nejcennější kulturní hodnoty vážili a jej milovali, ale k nebyli výbojní a agresivní, museli se ho vzdávat.

Například němčina má pro dívku jediný název „Mädchen“ nebo „Mädel“ stejného významu. Kdežto jenom čeština jich má hnedle asi dvanáct v poněkud odlišných významových odstínech: dívka – dívenka – divoženka – děva – děvka – děvečka – děvuša – děvče – děvčice – děvucha – děvuška – děvuna – děvčisko … apod. To se týká i všech názvů rodinných vztahů s bohatým rejstříkem od chladnosti k něžnosti u názvu: máma – táta – bratr – sestra – babička – dědeček – bratranec – sestřenice – strýc – teta – synovec – neteř – švagr – švagrová … atd.

Pak je to nekonečná řada názvů nejen vozů, postrojů tažného dobytka, krojových obleků, domů a staveb, ale také četných jejich dílců a součástí. Dále nespočetné množství nářadí a nástrojů k práci všech řemesel, názvu pěstovaných i přírodních rostlin, zemin a nerostů i přírodních jevů … atd.

Suma sumárum čeští jazykovědci spočítali, jak uvádí v televizním referátu ostravský bohemista doc. PhDr. J. Hubáček: Jenom čeština má nejméně 300 000 základních slovních kořenů, z nichž pomocí předpon, přípon, přehlásek, dělení a kompozit lze vyjádřit na devět miliónu pojmů a poněkud odlišných významů.

Naproti tomu např. preferovaná latina má pouze asi 30 000 slov veškeré slovní zásoby, z níž značná část je převzata z praslovanštiny původních obyvatel Itálie. Zhruba tolik mají norština a švédština, rovněž obohacené původní praslovanštinou těch zemí (srv- nor. „svine“ ze slov. „svině“, nor. „skrin“ ze slov. „skříň“ apod.). Bohatší je němčina s větším podílem praslovanštiny germanizované, takže má asi 170 000 slov a angličtina z více jazyku poskládaná má asi 250 000 slov při zjednodušené gramatice. Ale to je stále jen nepatrný zlomek slovní zásoby všech jazyku slovanských.

Teprve nyní zjišťujeme z uvedených písemností, že je to jazyk dnes 12 000 let starý a za tu dobu natolik rozhojněný a zdokonalený, že jej můžeme dnes hodnotit bez jakéhokoliv šovinismu a nadržování vlastnímu jazyku, za nejdokonalejší jazyk na světě.

Za jazyk mezinárodní se ovšem nehodí, protože je příliš složitý a na učení obtížný. Sami Slované se jej učí od dětství až do stáří, ale kompletně do všech výrazů řemesel jej nezvládnou ani celé týmy jazykových ústavů. Proto se jako mezinárodní jazyk ujala o hodně jednodušší a primitivnější angličtina, už tak po světě dost rozšířená.

Čeština a obdobně většina slovanských jazyků je jazyk strukturovanější a složitější než jazyky jiných etnických skupin. Plně sdílím tezi jednoho svého bývalého kolegy, že složitost mateřského jazyka je výtečným tréningem mozku od nejrannějšího věku a tím i zdrojem přirozeného intelektu. Je příznačné, že nejen na češtinu je vyvíjen tvrdý (legislativní) i měkký (veřejně činní a mediálně viditelní jazykoví primitivové a ignoranti) nátlak ke zjednodušení a variantní standardizaci. Omezení jazykově a myšlenkově bohatých diskusí a jejich náhrada jazykově chudými náhražkami uspěchané doby (e-mail, SMS…) je trend, který nám tuto zvláštní srovnatelnou (specifickou komparativní, chcete-li) výhodu pomalu odstraňuje. Praslovanské písmo je bez ohledu na ligvistickou ekvilibristiku holá skutečnost doložená archeologicky na území Německa, Srbska a Kréty (minimálně zde, pokud je mi známo). Pokud byli Praslované v pozici nesvobodných lidí, pak je to memento, které velí nedopustit, aby kulturní jedinci, skupiny a etnika připustili jakékoli opakování. Nejsme snad z rodu králů, ale jsme bezpochyby z rodu kulturních a duševně nezaostalých lidí, což vůbec není málo, spíše naopak… Pokud má jiný můj kolega pravdu, tvořivost a puzení k zlepšování jsoucího máme po Keltech (kromě kovařiny). Otázkou je, zda máme v genech i křiváctví a zlodušství, jehož jsme kolem sebe svědky, a pokud ano, tak z jakého zdroje…

Porovnejme, co o Venétech říká Česká Akademie věd.

Tak například v Pravěkých dějinách Čech (Academia, 1978, str. 534) autoři tvrdí, že „…v době, kdy se na historickém jevišti objevili Řekové a italické kmeny, Keltové, Germáni, Ilyrové a Veneti, Thrákové a Skytové, muselo už existovat i plemeno slovanské, byť jeho jméno se v nejstarších písemných zmínkách ještě neukazuje. Autoři publikace identifikují Slovany s lidem lužických popelnicových polí a dovozují, že “dlouhodobá sídelní kontinuita lužického okruhu … nepřerušená ani v průběhu doby laténské a v době římské, je nejlepší zárukou jeho slovanskosti.” A pokračují: “Všude na mohylových základech se později vytvořily důležité okruhy popelnicových polí. …. V etnické interpretaci těchto jevů, archeologicky dnes dobře postižitelných, je možné obrátit znovu zřetel k Venetům.” Autoři pak diskutují a citují řadu vědců stejného názoru, totiž slavinitě Venetů. Kromě současnosti s ostatními plemeny při osídlování Evropy se diskutuje i možnost osídlení Evropy před ostatními plemeny převážně Venety.

“Je i jiná možnost. Jméno Venetů, objevující se na severu střední Evropy a v Evropě jižní, nechybí totiž ani v Galii, totiž na jižním pobřeží Bretaně, kde ho zaznamenal Caesar a po něm řada autorů. Někteří jazykovědci soudí, že byli rovněž odštěpkem onoho pravenetského celku. Jméno Venetů rozstřiknuté po značné části Evropy zavdalo podnět k hypotéze o troskách kdysi velkého plemene, které se rozpadlo a jehož jednotlivé části se rozešly. Kdyby tomu tak bylo, musel by tento jazykový živel zanechat např. četné místní názvy, které by pyk nebyly ilyrské, jak se domníval Pokorný, ale starší. Patřily by k jazykové vrstvě patrně méně rozrůzněné, ale s prvky jednotlivých pozdějších jazykových skupin. Tato myšlenky je blízká té, jež připouští, že jako Veneti se původně označovala silná větev mezi západními Indoevropany vůbec. Promítnutí tohoto náhledu do procesu vzniku a pozdějšího rozčleňování mohylových kultur by připravilo nesmírně zajímavou látku k úvaze.

Řadu středoevropských zeměpisných názvů, dříve považovaných za ilyrské, by bylo možno připsat na vrub jazykové skupině venetské či italickým jazykům blízké. Snad to byli Protoveneti v užším smyslu, jako již vykrystalizovaná indoevropská skupina s centrem někde ve středním Podunají. Místní jména, o kterých se diskutovalo, mohla být zanesena do střední Evropy spolu s proudem těchto Venetů směřujících na sever. Názvy je možno rozdělit do několika skupin. Především to jsou místní jména, která už zanikla takřka před dvěma tisíciletími. Ve 2.stol.n.l. je však zapsal alexandrijský geograf Klaudius Ptolemaios. Počítají se mezi ně názvy osad jako Nomisterion, Strevinta, Setovia, Leukaristos aj.
Jejich lokalizace je nejistá, ale určitě lze počítat s tím, že tyto osady ležely na sever od Dunaje někde na Moravě, na Slovensku, ve Slezsku a Polsku, ba i v Čechách. Jako obdoby z jižní, ilyrské oblasti se uvádějí např. Numistro v Lukanii, Setovia v Dalmacii apod. Také jména končící na -ona, se považují za venetská nebo ilyrská (Arrabona, Vindobona) a stejně i významná římská provinciální města jako Carnuntum a Aquincum, z nichž poslední se má za venetské. Mimo to se hledají paralely k polskému názvu místa Šrem na Wartě (původně Sermos), v horní Italii (Sermione) a v dnešní Jugoslavii (Sermium). Stejný osud měla jména některých kmenů jako Korkontoi, Bateinoi, Naristi-Varisti, z nichž některé by podle Ptolemaiovy mapy mohly být poblíž Čech. Třetí skupinou jsou orografické a hydrografické názvy, které se mohou někdy udržovat po tisíciletí. Mnohé z nich byly předmětem diskusí, ale některé se dosud považují za ilyrské (venetské). Patří k nim jména řek jako Morava, Opava, Úpa, Metuje, trojí Nisa, Kysuca, Hron, jména pohoří jako Karpaty a Beskydy. V Polsku řeky Vidua-Odra, polska Drawa, Druentia-Drweca, Noteč apod. Zeměpisné rozmístění jmen, o nichž se stále uvažuje jako o ilyrských-venetských, se překvapivě shoduje s rozložením kultur okruhu lužických popelnicových polí. Tato okolnost patrně není náhodná a nemůže být přehlížena.

[Převzato z jiných zdrojů]