Slované, co jste o nich nevěděli?

Původ Indoevropanů či Arijců, jak se původně indoevropané nazývali je stále obestřen rouškou tajemství. Historická věda hovoří o 3.tisíciletí př.n.l., jako době, kdy se z oblasti severního Černomoří rozešla původní indoevropské etnikum jednak na západ do Evropy, na jih do Malé Asie a na východ do Indie.

Teprve v 6.stol. se v literárních pramenech poprvé hovoří o Slovanech, jako kmenech které se objevují ve střední a jihovýchodní Evropě. To že se jednalo jen o bojácné a slabé lidi s „holubičí povahou“, jak se často soudí vyvracejí četná svědectví neslovanských kronikářů tehdejší doby.

“Slované jsou vůbec stateční a neohrožení lidé, a kdyby nebyli následkem četného rozpadnutí na kmeny a rody nesvorni mezi sebou, nebylo by národa, jenž by se mohl s nimi v síle měřiti.” Ibrahim Ben Jakub,

Slované dovedli bojovat statečně, ale také krutě loupit, vraždit jako všichni ostatní souvěcí národové Jan Efesský

Dávní Slované se však přece jen lišili  od ostatních národů v jedné zásadní věci. Kronikáři píší o jejich velké pohostinnosti, úctě k rodičům, o vzorné péči o staré, nemocné a chudé, což u ostatních národů v této době nebylo zvykem. Na ostrově Rujana (dnešní Německo) neexistovali podle kronikářů žebráci. Jejich sociální cítění bylo dáváno jako vzor křesťanským národům. Ve Slovanské kronice popisuje své zážitky ze života u Slovanských kmenů kněz Helmold.

„…sám jsem zkusil, co jsem věděl z doslechu, že totiž žádný jiný národ si pokud se jedná o pohostinnost, nezaslouží větší uznání než Slované – ti jsou k hostům nezvykle velkorysí, u nich nikdo nesmí o pohostinství prosit. A kdyby někoho usvědčili, že se zdráhá přijmout cizince, mohou mu vypálit dům i s veškerým majetkem. Provinilce veřejně potupí a opovrhnou jím, protože se nestyděl cizinci odepřít chléb…“

Slované se rozšířili do střední, jižní Evropy a pak i dál na východ podle názorů současné historické vědy někde z oblasti dnešního Běloruska a Ukrajiny. Z jednotného praslovanského etnika postupně vykrystalizovaly jednotlivé národy a státy: Poláci, Češi a Slováci ve střední Evropě. Srbové, Chorvati a Bulhaři na Balkáně. Rusové a Ukrajinci na Východě. I přes společné kořeny a původní jednotný jazyk se však nikdy nedokázali spojit.

Čím je způsobena tato nesvornost? Z velké části za to může jistě přirozený lidský a národní egoismus, který v posledních staletích a tisíciletích ovlivňuje a vzájemně rozděluje všechny národy Evropy a světa včetně emotivních Slovanů.

Nemalou roli zde však sehrává i snaha „konkurenčních národů“ podkopat slovanskou jednotu, které se obávají. Vzpomeňme na dočasný rozpad českého státu na Čechy a Moravu v druhé polovině 12.stol díky nesvornosti českých předáků podněcovanou tehdejším německým králem Fridrichem II Barbarossou. Tuto tendenci můžeme velmi výrazně cítit i v současnosti. V nejrůznějších médiích je nám na jedné straně podsouvána západní civilizace a životní způsob jako „to pravé ořechové“. Na druhé straně je nám neustále podsouván obraz slovanského východu, jako světa zaostalosti, zpátečnictví, nesvobody a iracionalismu. Myšlenka slovanství je zesměšňována tak, aby obyvatelé slovanských zemí popřeli své slovanské kořeny a zcela přijali myšlenky individualismu, soutěže a bezvýhradně přijali ideály Západu za své vlastní.

Sanskrt není původním jazykem. Sanksrt je zkomolená verze praslovanského jazyka, ze kterého vychází, protože jím mluvili slovanští mudrcové, když přišli do Indie.
Proč asi indické slovo véda zní jako slovanská věda, vědět? Když se člověk podívá na další příklady: dvě – dvé, čtyři – čettvári, pět – pannťa, šest – šeť, padesát – panťášet, já jsem – a sam a tisíce dalších, tak z toho člověku běhá mráz po zádech. Co to znamená? Slovanský jazyk je základem nejen sanskritu, ale tím pádem i všech ostatních evropských jazyků, např. anglicky I am, a sam, já jsem, to be – být je naprosto výmluvné. To že sanskrt vychází z praslovanského jazyka je dáno také tím, že slovanský jazyk má inherentní speciální vlastnost ohýbání slov a jejich tvoření pomocí kořenů, které před staletími měly speciální významy, které se nyní ztratily. V sanskritu můžeme na mnoha místech rozpoznat, že slova vycházejí z těchto znaků, nicméně tato vlastnost samotná v sanskritu nikdy nebyla, sanskrt je funkčně zmrzačený, což je neklamným důkazem odvození sanskritu z praslovanštiny.
Řecká kultura, především design maleb na amforách, či architektura obydlí vychází z předcházející etruské kultury. Etruskové byli Slované ruského původu z území dnešního Ruska a Ukrajiny. Etruski = eto ruski = to jsou rusové. Tento nápis byl nalezen na mnoha předmětech a znamená podpis, kdo že jej vytvořil.
Díla řeckých filozofů jsou inspirována především indickými texty Rigveda, Brahmana, Mahbharata a dalších. Tyto texty jsou mnohdy doslovné přepisy či úryvky staroslovanských textů, které byly dodnes zachovány v ruských klášterech, kde jsou však v celé podobě a tudíž indické úryvky jsou nesporně pouhým přepisem.
Legenda o králi Artušovi je slovanská a ne keltská. Dále se nejmenoval Artuš, ale Artur. Keltové využívali ne řecké písmo, ale písmo runové, které převzali od Slovanů, kteří měli několik runových písem. Řecké písmo vzniklo až později.
Hovořit o Slovanech až od 6. stol. n.l. je vlastizrada. Slované mají přinejmenším 7.000 let starý kalendář. To křesťané záměrně a cíleně vypálili a zničili veškeré slovanské kulturní památky a písemnosti.

Takže za oněch 12 000 let dodnes, dosáhla všeslovanština jinými jazyky nepřekonané množství slovní zásoby a dokonalost vyjadřování ve všech oborech lidské činnosti, od fyzické práce až po básnictví, vědu a náboženství. Také Praslované si svého jazyka jako nejcennější kulturní hodnoty vážili a jej milovali, ale nebyli výbojní a agresivní, museli se ho vzdávat.

Například němčina má pro dívku jediný název „Mädchen“ nebo „Mädel“ stejného významu. Kdežto jenom čeština jich má hnedle asi dvanáct v poněkud odlišných významových odstínech: dívka – dívenka – divoženka – děva – děvka – děvečka – děvuša – děvče – děvčice – děvucha – děvuška – děvuna – děvčisko … apod. To se týká i všech názvů rodinných vztahů s bohatým rejstříkem od chladnosti k něžnosti u názvu: máma – táta – bratr – sestra – babička – dědeček – bratranec – sestřenice – strýc – teta – synovec – neteř – švagr – švagrová … atd.

Pak je to nekonečná řada názvů nejen vozů, postrojů tažného dobytka, krojových obleků, domů a staveb, ale také četných jejich dílců a součástí. Dále nespočetné množství nářadí a nástrojů k práci všech řemesel, názvu pěstovaných i přírodních rostlin, zemin a nerostů i přírodních jevů … atd.

Suma sumárum čeští jazykovědci spočítali, jak uvádí v televizním referátu ostravský bohemista doc. PhDr. J. Hubáček: jenom čeština má nejméně 300 000 základních slovních kořenů, z nichž pomocí předpon, přípon, přehlásek, dělení a kompozit lze vyjádřit na devět miliónu pojmů a poněkud odlišných významů.

Naproti tomu např. preferovaná latina má pouze asi 30 000 slov veškeré slovní zásoby, z níž značná část je převzata z praslovanštiny původních obyvatel Itálie. Zhruba tolik mají norština a švédština, rovněž obohacené původní praslovanštinou těch zemí (srv- nor. „svine“ ze slov. „svině“, nor. „skrin“ ze slov. „skříň“ apod.). Bohatší je němčina s větším podílem praslovanštiny germanizované, takže má asi 170 000 slov a angličtina z více jazyku poskládaná má asi 250 000 slov při zjednodušené gramatice. Ale to je stále jen nepatrný zlomek slovní zásoby všech jazyku slovanských.

Teprve nyní zjišťujeme z uvedených písemností, že je to jazyk dnes 12 000 let starý a za tu dobu natolik rozhojněný a zdokonalený, že jej můžeme dnes hodnotit bez jakéhokoliv šovinismu a nadržování vlastnímu jazyku, za nejdokonalejší jazyk na světě.

Za jazyk mezinárodní se ovšem nehodí, protože je příliš složitý a na učení obtížný. Sami Slované se jej učí od dětství až do stáří, ale kompletně do všech výrazů řemesel jej nezvládnou ani celé týmy jazykových ústavů. Proto se jako mezinárodní jazyk ujala o hodně jednodušší a primitivnější angličtina, už tak po světě dost rozšířená.

Čeština a obdobně většina slovanských jazyků je jazyk strukturovanější a složitější než jazyky jiných etnických skupin. Plně sdílím tezi jednoho svého bývalého kolegy, že složitost mateřského jazyka je výtečným tréningem mozku od nejrannějšího věku a tím i zdrojem přirozeného intelektu. Je příznačné, že nejen na češtinu je vyvíjen tvrdý (legislativní) i měkký (veřejně činní a mediálně viditelní jazykoví primitivové a ignoranti) nátlak ke zjednodušení a variantní standardizaci. Omezení jazykově a myšlenkově bohatých diskusí a jejich náhrada jazykově chudými náhražkami uspěchané doby (e-mail, SMS…) je trend, který nám tuto zvláštní srovnatelnou (specifickou komparativní, chcete-li) výhodu pomalu odstraňuje. Praslovanské písmo je bez ohledu na ligvistickou ekvilibristiku holá skutečnost doložená archeologicky na území Německa, Srbska a Kréty (minimálně zde, pokud je mi známo). Pokud byli Praslované v pozici nesvobodných lidí, pak je to memento, které velí nedopustit, aby kulturní jedinci, skupiny a etnika připustili jakékoli opakování. Nejsme snad z rodu králů, ale jsme bezpochyby z rodu kulturních a duševně nezaostalých lidí, což vůbec není málo, spíše naopak… Pokud má jiný můj kolega pravdu, tvořivost a puzení k zlepšování jsoucího máme po Keltech (kromě kovařiny). Otázkou je, zda máme v genech i křiváctví a zlodušství, jehož jsme kolem sebe svědky, a pokud ano, tak z jakého zdroje…

Porovnejme, co o Venétech říká Česká Akademie věd.

Tak například v Pravěkých dějinách Čech (Academia, 1978, str. 534) autoři tvrdí, že „…v době, kdy se na historickém jevišti objevili Řekové a italické kmeny, Keltové, Germáni, Ilyrové a Veneti, Thrákové a Skytové, muselo už existovat i plemeno slovanské, byť jeho jméno se v nejstarších písemných zmínkách ještě neukazuje. Autoři publikace identifikují Slovany s lidem lužických popelnicových polí a dovozují, že “dlouhodobá sídelní kontinuita lužického okruhu … nepřerušená ani v průběhu doby laténské a v době římské, je nejlepší zárukou jeho slovanskosti.” A pokračují: “Všude na mohylových základech se později vytvořily důležité okruhy popelnicových polí. …. V etnické interpretaci těchto jevů, archeologicky dnes dobře postižitelných, je možné obrátit znovu zřetel k Venetům.” Autoři pak diskutují a citují řadu vědců stejného názoru, totiž slavinitě Venetů. Kromě současnosti s ostatními plemeny při osídlování Evropy se diskutuje i možnost osídlení Evropy před ostatními plemeny převážně Venety.

“Je i jiná možnost. Jméno Venetů, objevující se na severu střední Evropy a v Evropě jižní, nechybí totiž ani v Galii, totiž na jižním pobřeží Bretaně, kde ho zaznamenal Caesar a po něm řada autorů. Někteří jazykovědci soudí, že byli rovněž odštěpkem onoho pravenetského celku. Jméno Venetů rozstřiknuté po značné části Evropy zavdalo podnět k hypotéze o troskách kdysi velkého plemene, které se rozpadlo a jehož jednotlivé části se rozešly. Kdyby tomu tak bylo, musel by tento jazykový živel zanechat např. četné místní názvy, které by pyk nebyly ilyrské, jak se domníval Pokorný, ale starší. Patřily by k jazykové vrstvě patrně méně rozrůzněné, ale s prvky jednotlivých pozdějších jazykových skupin. Tato myšlenky je blízká té, jež připouští, že jako Veneti se původně označovala silná větev mezi západními Indoevropany vůbec. Promítnutí tohoto náhledu do procesu vzniku a pozdějšího rozčleňování mohylových kultur by připravilo nesmírně zajímavou látku k úvaze.
Řadu středoevropských zeměpisných názvů, dříve považovaných za ilyrské, by bylo možno připsat na vrub jazykové skupině venetské či italickým jazykům blízké. Snad to byli Protoveneti v užším smyslu, jako již vykrystalizovaná indoevropská skupina s centrem někde ve středním Podunají. Místní jména, o kterých se diskutovalo, mohla být zanesena do střední Evropy spolu s proudem těchto Venetů směřujících na sever. Názvy je možno rozdělit do několika skupin. Především to jsou místní jména, která už zanikla takřka před dvěma tisíciletími. Ve 2.stol.n.l. je však zapsal alexandrijský geograf Klaudius Ptolemaios. Počítají se mezi ně názvy osad jako Nomisterion, Strevinta, Setovia, Leukaristos aj.
Jejich lokalizace je nejistá, ale určitě lze počítat s tím, že tyto osady ležely na sever od Dunaje někde na Moravě, na Slovensku, ve Slezsku a Polsku, ba i v Čechách. Jako obdoby z jižní, ilyrské oblasti se uvádějí např. Numistro v Lukanii, Setovia v Dalmacii apod. Také jména končící na -ona, se považují za venetská nebo ilyrská (Arrabona, Vindobona) a stejně i významná římská provinciální města jako Carnuntum a Aquincum, z nichž poslední se má za venetské. Mimo to se hledají paralely k polskému názvu místa Šrem na Wartě (původně Sermos), v horní Italii (Sermione) a v dnešní Jugoslavii (Sermium). Stejný osud měla jména některých kmenů jako Korkontoi, Bateinoi, Naristi-Varisti, z nichž některé by podle Ptolemaiovy mapy mohly být poblíž Čech. Třetí skupinou jsou orografické a hydrografické názvy, které se mohou někdy udržovat po tisíciletí. Mnohé z nich byly předmětem diskusí, ale některé se dosud považují za ilyrské (venetské). Patří k nim jména řek jako Morava, Opava, Úpa, Metuje, trojí Nisa, Kysuca, Hron, jména pohoří jako Karpaty a Beskydy. V Polsku řeky Vidua-Odra, polska Drawa, Druentia-Drweca, Noteč apod. Zeměpisné rozmístění jmen, o nichž se stále uvažuje jako o ilyrských-venetských, se překvapivě shoduje s rozložením kultur okruhu lužických popelnicových polí. Tato okolnost patrně není náhodná a nemůže být přehlížena.

Několik faktů:
1/ Tripolská kultura – slovanská.
2/ Vinčanská kultura – slovanská.
3/ Mauro orbini – dílo je k dispozici. Dlouho byl jen ruský překlad části díla, nedávno zveřejnila a zpřístupnila dílo v originále univerzita v Torontě.
4/ Genetické zkoušky dokázaly autochtonnost Slovanů na našem území minimálně 8.000 let.
5/ Horákova práce je obsáhlejší – dnes jsou už části jeho díla dokázané. Spekulace o Ježišově původu zatím patří mezi ty neprokázané.
6/ Většina Etruskologů jsou Italové, Němci a občas Angličan. Jak mají, chlapci písmo rozluštit?
7/ Na Řeckých ostrovech byly opravdu nalezené relikty civilizace se Slovansko-Árijskými motivy.
8/ Mumie lidí nordického typu se opravdu ve velkém počtu našly na území Činy – pěkně zakonzervované v poušti. Zrzavé vlasy, světlá pleť a tak…
9/ Egyptské umění faraónů prvních dynastií je zobrazuje jako příslušníky bílé rasy. Celkem dobře zdokumentované i Arthurem Kempem – překlad jeho díla je i na Beo.sk.
10/ Velká Tartárie opravdu podle map ještě v 18.století existovala – zabírala skoro celou Sibiř a část střední Asie. Její existence je potvrzená jak mapami, tak i zápisem v Encyklopedia Britannica vyd.1771.

[čerpáno z mnoha internetových zdrojů]