Pohled na válku na Ukrajině

Autor: Ladislav Malý
24.února 2022 přetekl pohár trpělivosti a ruská vojska na rozkaz svého presidenta, pana V. Putina, vstoupila na území Ukrajiny s cílem osvobodit obyvatelstvo od kyjevského režimu, provést demilitarizaci a denacifikaci Ukrajiny.
Kyjevská vláda měla osm let na to, aby diplomaticky vyjednala s ruskou etnickou menšinou – v Luhaňsku a Donbaské oblasti – podmínky na takový typ autonomie, která by na základě spravedlivosti vyhovovala všem zúčastněným. Na místo toho, nechala kyjevská vláda „rebelující“ inkriminované oblasti ostřelovat samozvanými ozbrojenými bandami neonacistů, tzv. banderovců, tj. skupin mladých lidí, kteří jako symbol vítězství mají svastiku a zneužívají jména hrdiny Ukrajiny Bandery pro svůj název. Pochopitelně se jejich počínání nutně setkalo s ozbrojeným odporem ruské menšiny, a tak začala osm let „malá“ válka. To bylo v roce 2014.
Osm let Západ, konkrétně diplomatické kruhy Spojených států a zemí Evropské unie, mlčky k tomu přihlížely; nikomu nevadilo, že v Doněcku a Luhaňsku umírají lidé jenom proto, že vláda v Kyjevě se zatvrzele a umanutě brání jednání se svými národnostními menšinami o jejich bytí a svobodném rozvoji v rámci Ukrajiny.
S hranicemi Ukrajiny je to problematické. Ukrajina jako taková vznikla pod egidou bolševiků. Poté, co do Kyjeva ve 20. letech minulého století bolševici vtrhli a utvořivší demokratickou vládu v Kyjevě postříleli. Na současném území, které dirigisticky vytvořila moskevská věrchuška ve 20. letech minulého století, jež má název Ukrajina, žije velké množství národností – Maďaři, Rumuni, Rusíni, Poláci, Židé, Cikáni a samozřejmě Ukrajinci, kteří žijí v širší oblasti kolem Kyjeva. Na Haliči dokonce je několik českých vesnic, jejichž předkové se sem přistěhovali v 19. století. Rusové, asi 17 %, většinou žijí na východě Ukrajiny. Západní hranice s Polskem, Slovenskem a Maďarskem byla Stalinem utvořená až po druhé světové válce a budoucnost této hraniční čáry je opět nejistá.
Hranice Ukrajiny jsou tedy umělé, asi jako slovensko-maďarské hranice, které v roce 1918 nalinkoval zednář Beneš. Ruská menšina na Ukrajině chce žít na území s přirozenými hranicemi, tj. v obci, kde žije 51% Rusů má tato připadnout Rusům. Znamenalo by to značně přepsat hranice celé Ukrajiny, a to se vládě v Kyjevě nelíbí.
Vláda v Kyjevě v roce 2001 vydala bez ohledu na značný počet etnických menšin žijící na Ukrajině jazykový zákon, podle něhož je hlavní a úřední jazykem ukrajinština, což deklasovalo zejména rusky mluvící občany. Ukrajinsky mluví etnická skupina v širší oblasti kolem Kyjeva, a je celostátně velký problém s dennodenním užíváním tohoto jazyka. Bez ohledu na tyto těžkosti, vláda v Kyjevě tvrdě vyžaduje jeho praktické užívání.
V Ukrajině, kromě římských katolíků žijících většinou na západě Ukrajiny u polských hranic, je obyvatelstvo z velké části řecko-katolické, kteří jsou jurisdikčně spojeni s Římem; největší část obyvatelstva ovšem tvoří pravoslavná církev Kyjevského patriarchátu, dále pak pravoslavní Moskevského patriarchátu. Kromě toho se domů do Ukrajiny navrátilo velké množství emigrantů, kteří v cizině (Kanadě) založili vlastní patriarchát, a ten neuznává současný Kyjevský ani Moskevský patriarchát. Na Ukrajině žijí i protestanté a malé procento obyvatel tvoří Židé.
I když ukrajinské obyvatelstvo se zdá být značně věřící, tak na politiku Ukrajiny, a tedy i politiku vlády v Kyjevě, nemají křesťané žádný vliv. Kdyby totiž ten vliv měli, tak by už dávno ruská menšina měla svoje práva a žila v autonomii, protože vyjít vstříc menšinám je od většinové společnosti – v rámci křesťanské morálky – rozumné a dobré a je v souladu s přirozenými právy lidí, a žádná válka by být nemusela.
Kyjevská vláda, včetně presidenta Ukrajiny, nemají s křesťanstvím nic společného. Současná vláda a politický režim propagují západní styl života, směřující k liberální demokracii s ideovou nadstavbou neomarxismu se všemi pro život společnosti negativními průvodními jevy, jež jsou nám dobře známy.
Od roku 2014 diplomaté mlčeli, ale ne tak skutečně vládnoucí sionistické kruhy Spojených států, které vyzbrojovali ukrajinskou armádu a bojechtivé skupiny neonacistů, čímž přímo provokovali Rusko. Politicky se vláda v Kyjevě snažila o rozšíření Ukrajiny do NATO, odříznout tak Rusko od Černého moře a obklíčit Rusko z jihu. Ruská vláda, zrovna tak jako žádný stát na světě by klidně nepřihlížel k tomu, jak za jeho hranicemi nepřítel hromadí vojenskou techniku -, a Rusové s tímto mají svoje historické zkušenosti. Po právu president V. Putin vyslyšel prosebný a plačící hlas Rusů, trpících pod neustálým ozbrojeným tlakem, přecházející do genocidy, a ruská vojska vstoupila do Ukrajiny.

Historická paralela

Při pohledu na válku v Ukrajině a také na příčiny té války, se mi nabízí paralela s historickým Československem. V roce 1918 za pomoci světového sionistického kongresu a zednářů obedience Velkého Orientu v Paříži, byla rozbita Rakouská říše a vzniklo Československo. Koryfejové tehdejší republiky, zednář E. Beneš a sionista a filosemita T. Masaryk, plnili zadání svých pánů a republiku, v níž žily silné etnické národnostní menšiny, měli zachovat celistvou, údajně prý jako obranu před případným válkychtivým Německem.
A tak, když v roce 1919 přijela z Liberce (Reichenberg) delegace Sudetoněmců na jednání s českými vůdci národa – na které je ovšem nikdo nezval – do Obecního domu v Praze, tak známý muž 28. října, A. Rašín, pohrdavě a pansky prohlásil: „S rebely nevyjednáváme!“ (Směšné na celé věci je, že Češi sami doposud na Vídni stáli v pozici rebelů!). Delegace Sudetoněmců uražená a ponížená odjela domů a vyhlásila na území, v němž žilo německy mluvící obyvatelstvo, svou samostatnost –, tu jim ostatně zaručil president USA Wilson ve svých 14. bodech k ukončení 1. světové války. Politicky se Sudetští Němci hlásili k republikánskému Rakousku. Načež pražská vláda do pohraničí na naše spoluobčany mluvící německy, poslala vojsko. V mnoha městech jako např. v Teplicích, Liberci, Chebu, a hlavně v Kadani došlo ke střelbě do bezbranného lidu; konkrétně v Kadani padlo 19 lidí a asi 50 zraněno po střelbě lehkým kulometem z věže městské radnice.
Vláda v Praze nesplnila ani svůj slib Slovákům z roku 1918 při podpisu na smlouvě v Pittsburgu, v níž Slovákům slíbila v roce 1928 autonomii. Vznikly tak dvě ohniska potencionálních bouří: Sudetoněmci a Slováci. S oběma, ale i s Maďary, vláda v Praze, jednala s nimi svrchu, arogantně, nesmlouvavě o autonomii nechtěla ani slyšet.
I pražská vláda ve 20. letech minulého století – tak jako vláda současné Ukrajiny -, tehdy vydala jazykový zákon, který deklasoval německy mluvící české občany na občany druhého řádu. Úředníci a státní zaměstnanci v pohraničí se museli naučit česky, nebo odejít ze svého pracovního místa. Na jejich místo přicházeli Češi i s rodinami a postupně tak docházelo k čechizaci vyloženě německého prostředí.
Německá menšina v pohraničí měla „ucpaná ústa“, Sudetoněmci se stali občany ČSR, ovšem národnostní problém pro budoucnost republiky byl zadělán. Nečinné přihlížení pražské vlády k národnostním menšinám, jejich ekonomicko-sociálním problémům, jež postupně eskalovaly až k vyhřeznutí násilnému řešení problému, šlo na vrub vlády v Praze a její sionisticko-zednářské politice. Nutně muselo dojít k známým událostem v září 1938.
Když už s pražskou vládou pro její aroganci nebyla žádná řeč, a to ani po volbě nového presidenta, E. Beneše, předáci Sudetendeutsche Partei se z nouze obrátili na německou Říši, která jim vyšla vstříc a vzala je pod ochranu. Tehdy se celý mezinárodní problém, jež hrozil válečnou katastrofou – na rozdíl od současné Ukrajiny – vyřešil diplomaticky jednáním v Mnichově. Tady paralela se současnou Ukrajinou končí.
Diplomatické vyřešení československého národnostního problému vyšlo tenkrát v náš neprospěch. Nebudu už dále o tom psát, protože už to málo, co jsem tady napsal, zvedne mnohým takyvlastencům krevní tlak. Důvodem je falešná a zkreslená interpretace našich historiků k životu v předválečném národnostním Československu, který masa českého lidu bohužel akceptovala.
Problém tehdejšího Československa byl národnostní, zrovna tak jako v současné Ukrajině. Existuje okřídlené rčení: Historia magistra vitaea, které by mělo být příkladem zejména pro politiky. Tak jsem se domníval, že vlády zejména evropských zemí by se měly poučit z historie a vzít si odstrašující příklad z tehdejšího Československa, a nejen z něho – v současném jednadvacátém století došlo k podobným tragédiím na více místech naší planety. Základem politiky mezi většinovou společností a etnickou menšinou by mělo být vstřícné jednání, tolerance a spravedlnost.
Okolnost, že se tak nestalo, že předáci vlád konkrétně na Ukrajině jsou slepí a hlušší nejen k historii, ale zejména hlasu trpících Rusům v Luhaňaku a Doněcku, docházím k názoru, že vláda v Kyjevě úmyslně vyprovokovala Rusko k vojenskému řešení národnostního problému. Ona ví, že za sebou má mocné a falešné přátele z Washingtonu; je to mocný vliv amerických sionistů a evropských zednářů, jejichž politika směřuje k pokoření Ruska a jeho zničení. A na to se má president Putin dívat se založenýma rukama?

Praze, 12. března 2022, www.narodnikonzervativci.sweb.cz

"Moje práce není probudit ovce, ale shromáždit vlky!"
Příspěvek vytvořen 148

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek
error: Obsah je chráněný!