Tento příspěvek už byl přečten 321 krát!
Christopher Black je mezinárodní trestní právník se sídlem v Torontu. Je známý řadou významných případů válečných zločinů a nedávno vydal svůj román Pod mraky . Píše eseje o mezinárodním právu, politice a světových událostech, zejména pro internetový magazín „New Eastern Outlook“ .
Západní masmédia a vlády upadly do šílenství protiruské propagandy ohledně ruských vojenských operací na Ukrajině. Jedním z prvků jejich propagandistické války je tvrzení, že ruská akce je podle mezinárodního práva nezákonná. Ale je to tak a co to pro tyto země znamená, že si to tvrdí, když samy napadly a napadly příliš mnoho národů, než aby je bylo možné vyjmenovat, přičemž každý z nich byl nejen nezákonný, ale bez jakéhokoli morálního a etického ospravedlnění?
Zákon o použití síly v mezinárodních vztazích má dva aspekty, kodifikované mezinárodní právo, jak je stanoveno v Chartě Organizace spojených národů, a obecně chápané právo na sebeobranu.
Charta OSN je primární dokument upravující použití síly. Národní státy nemají právo použít sílu ve vztazích s jinými suverénními státy s výjimkou velmi omezených okolností. Před dvacátým stoletím platilo, že všechny národy mají právo použít sílu, jít do války, aby zajistily své zájmy. Kataklyzmata první a druhé světové války však ve všech případech vedla ke snaze zabránit útočným válkám.
Po první světové válce byla vytvořena Společnost národů, podporovaná paktem Kellogg-Briand z roku 1928, o kterém jsem se zmiňoval v předchozích článcích, smlouva stále platná, ve které se USA a Sovětský svaz a všechny ostatní státy zavázaly, že nikdy nepoužijí válku. řešit politické spory. Společnost národů se rozpadla ve 30. letech 20. století s nástupem fašismu a agresemi Itálie a Německa. Ale pakt Kellogg-Briand stále existuje.
Nicméně pakt byl chápán tak, že umožňuje války na obranu národa, který byl pod útokem. Totéž platí pro bezpečnostní strukturu vytvořenou po druhé světové válce vytvořením Organizace spojených národů a Charty OSN, která upravuje vztahy mezi suverénními národy a použití síly,
Podle čl. 2 odst. 4 Listiny jsou všechny členské státy povinny zdržet se hrozby nebo použití síly proti územní nebo politické celistvosti kteréhokoli státu. Z této povinnosti existují dvě důležité výjimky, první je právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu podle článku 51 a kolektivní vymáhání Radou bezpečnosti na základě kapitoly VII Listiny, která se zabývá ohrožením míru, porušením míru a aktů agrese. Inherentní právo na sebeobranu, individuálně nebo kolektivně, s podporou jiných států, existuje tak dlouho, dokud Rada bezpečnosti nepřijme opatření k „udržení mezinárodního míru a bezpečnosti“. Toto právo má být proto krajním opatřením.
Pakt Kellogg-Briand byl změnou paradigmatu v tom, jak byla nahlížena válka. Před ní byla válka považována za součást pokračování politického styku s přidáním dalších prostředků, jak to vyjádřil Clausewitz ve své slavné knize O válce, a za přijatelný způsob řešení sporů. Alespoň to nebylo považováno za nezákonné. Bylo to mimo zákon, kromě obvyklých válečných pravidel upravujících zacházení s bojovníky, civilisty, proporcionalitu a tak dále.
Tento posun je uveden v preambuli Charty OSN, která uvádí, že
„Ozbrojená síla nesmí být použita, s výjimkou společného zájmu. a čl. 2 odst. 4 zakazuje jakoukoli hrozbu nebo použití sil „v rozporu s cíli Organizace spojených národů.
Společný zájem je dán základním principem suverenity rovnosti států, což ve svém důsledku znamená ochranu před akty agrese.
Pokud jde o společný zájem, může Rada bezpečnosti Chartu prosadit pomocí donucovacích prostředků obsažených v Chartě. Článek 42 kapitoly VII opravňuje Radu, aby za použití ozbrojené síly „udržela nebo obnovila mezinárodní mír a bezpečnost“. Tato pravomoc je však vykonávána v rámci omezení čl. 27 odst. 3, který dává stálým členům Rady právo vetovat jakékoli rozhodnutí, a to i v případě, kdy je předmětem hlasování země hlasující veto. Tato pravomoc veta účinně vedla k paralýze Organizace spojených národů v řadě mezinárodních konfliktů, kde jsou národní zájmy v konfliktu, a ve skutečnosti vyústila ve stav světa, kde moc dělá nápravu.
Spory v OSN také vedly k situaci, kdy například Spojené státy byly schopny zmanipulovat Radu, aby povolila, pokud můžeme použít tento termín, použití síly zadními vrátky a vytvořily „koalice ochotných“. “ zaútočit na cíle USA. Tento termín je samozřejmě eufemismem pro koalici ochotnou porušovat mezinárodní právo v zájmu Spojených států. Tato praxe se stala rutinou pro Spojené státy a jejich alianci NATO od korejské války. Podkopalo to všeobecný zákaz použití síly a ve skutečnosti umožnilo Spojeným státům útočit a napadat národy podle libosti.
Jak tedy ruský nárok na legalitu jeho operací na Ukrajině obstojí v mezinárodním právu a jak si stojí ve srovnání s vojenskými operacemi Spojených států?
Abychom na tuto otázku odpověděli, musíme se v historii podívat zpět na válku v Koreji, protože je to jediná válka mezi USA a NATO, o které Američané tvrdí, že měla právní podporu. Jednalo se o první z mnoha nezákonných agresí, které Spojené státy provedly po druhé světové válce. Američané tvrdí, že jejich „policejní akce“, jejich eufemismus pro invazi a zničení Koreje a smrt milionů lidí a útoky na Čínu a pokusy o invazi v té době byly legální, a to na základě rozhodnutí bezpečnosti. Rada. Ale to je lež.
Neexistoval žádný platný souhlas OSN s touto agresí USA a NATO proti Koreji a Číně. USA zmanipulovaly hlasování tak, že jejich návrh na schválení jejich vojenských plánů byl předložen Radě bezpečnosti v den, kdy v Radě chyběli Rusové. Hlasování v Radě bezpečnosti vyžaduje kladný hlas všech stálých členů. Rusko tam nebylo, aby hlasovalo, ale Američané tlačili na své spojence v NATO, Británii, Francii a Číňany z Kuomintangu, kteří stále zastávali křeslo pro Čínu v OSN, aby stejně hlasovali pro schválení jejich války. Udělali, co jim bylo řečeno. Ten hlas nebyl platný a ze zákona nikdy neexistoval. Právě na tomto triku spočívala jejich agresivita.
Byla některá z dalších amerických válek legální? Žádný z nich Všechny jsou v rozporu s čl. 2 odst. 4. Seznam je dlouhý. Když jsem to poprvé sepsal, vyjmenoval jsem všechny invaze národů, které Američané od té doby provedli, ale uvést je zde by z toho udělal tlustou knihu amerických zločinů, od Koreje po Vietnam, od Kuby po Kongo, od Iráku po Afghánistán, od Latinská Amerika, do Jugoslávie, Sýrie, Libanonu. Ale ke všem jejich válečným zločinům a agresím je třeba přidat jeden zločin, zločin pokrytectví. Neboť všechny jejich agrese byly vedeny z důvodů ovládnutí a vykořisťování zdrojů a národů, za účelem zisku. Nikdy nebylo nabídnuto žádné právní ospravedlnění, protože žádné nebylo. Žádná z nich nebyla vedena v sebeobraně, zatímco akce Ruska jednoznačně ano.
Podle mého názoru Rusko jednalo v souladu s mezinárodním právem podle článku 51 Charty OSN z následujících důvodů;
Za prvé, kyjevský režim s pomocí NATO zahajoval velkou ofenzívu proti republikám Donbasu s úmyslem je zničit. Intenzivní ostřelování začalo již několik dní předtím, než Rusko zasáhlo, ostřelování civilních budov a infrastruktury, což vedlo k útěku desítek tisíc civilistů do Ruska. Během tohoto období se kyjevský režim také pokusil zavraždit vůdce republik bombou v autě. Rusko nemělo jinou možnost než chránit národy Donbasu, a protože Rada bezpečnosti nemohla nic dělat a EU a NATO podporovaly kyjevskou ofenzívu proti Donbasu, bylo Rusko jediným národem, který mohl jednat.
Žádost o vojenskou pomoc od republik Donbasu také přiměla Rusko, aby vyslalo své síly, aby pomohly zatlačit kyjevské síly z území republik.
Za druhé, samotné Rusko bylo několikrát napadeno silami kyjevského režimu. Na Krym byli znovu a znovu posíláni sabotéři, aby provedli razie, zavraždili úředníky a zničili infrastrukturu. Dokonce přerušili dodávky vody na Krym, což je zločin proti lidskosti. Jen pár dní předtím, než Rusko zasáhlo, kyjevská průzkumná jednotka napadla Rusko, ale byla odhalena a zničena. Rusko mělo podle Karolínské doktríny plné právo jít po útočníkech a zabránit dalším útokům.
Karolinská doktrína byla založena v roce 1837, kdy americké síly napadly Kanadu, aby pomohly kanadským rebelům, kteří povstali proti vládě. Američané cestovali do Kanady lodí přes jezero Ontario. Britové poté později napadli stát New York, aby se pomstili a spálili loď jménem Caroline. V důsledku tohoto incidentu se USA i Británie dohodly, že právo národa na sebeobranu spočívá na dvou faktorech:
1. Použití síly musí být nezbytné, protože hrozba je bezprostřední, a proto není možné usilovat o mírové alternativy, a
2. Reakce musí být úměrná hrozbě.
V tomto případě byla hrozba více než bezprostřední. Stále to probíhalo a přibývalo. Jedinou účinnou a přiměřenou obrannou reakcí bylo zničení nasazených útočných sil. Tyto síly zahrnují nejen vládní síly kyjevského režimu, ale také nacionalistické, nacistické brigády podporující a vedoucí kyjevskou ofenzívu a veškeré vybavení NATO, které jim je dodáváno k vedení kyjevské ofenzívy.
Za třetí, hlubší problém byla bezprostřední hrozba pro Rusko ze strany NATO, kterou představuje jeho neustálé rozšiřování na východ, jeho neustálé budování sil a útočné struktury zaměřené na Rusko a dokončení amerických raketových systémů v Polsku, Rumunsku a na Ukrajině letos v září. které by pak mohly být použity k jadernému útoku proti Rusku.
Pamatujeme si, že v posledních několika měsících země NATO provedly vojenská cvičení, která zahrnovala nácvik jaderných útoků na Rusko. Také si pamatujeme, že USA mají politiku jaderné války prvního úderu a nárokují si právo použít jaderné zbraně, kdekoli a kdykoli to považují za vhodné. Bylo evidentní, že nacvičovali útoky, protože to byl a je jejich záměr.
Rusko požadovalo po Američanech stažení těchto systémů a stažení NATO z východní Evropy. Jednoznačně odmítli. Ukrajina mluvila o pořízení jaderných zbraní a vyhrožování jimi Rusku. Jejich výroba by nějakou dobu zabrala, ale Američanům nic nebránilo v tom, aby jim dali jaderné zbraně pod jejich kontrolu, jak to Američané udělali například s Německem.
Rusko nemohlo nic dělat, udržovat mír a dívat se, jak jsou zbraně pro jeho zničení instalovány a připraveny ke střelbě; jinými slovy spáchat sebevraždu, nebo se může bránit. Varovala USA, že tak učiní, a měla na to právo, stejné právo, jaké Američané vždy tvrdí, že mají, ale Rusko bylo opět ignorováno. Muselo jednat nebo čelit zničení a podrobení.
Pamatujeme si, že během kubánské raketové krize v roce 1962 Američané hrozili invazí na Kubu a útokem na SSSR, protože na Kubu byly umístěny jaderné střely, aby ji chránily před americkou agresí. Prezident Kennedy stanovil precedentní princip, že když národ cítí, že jeho existence je ohrožena jadernými zbraněmi, má právo použít sílu, aby se preventivně chránila. Rusko jedná na stejném principu.
A konečně, mocnosti NATO se v poslední době spoléhaly na svou falešnou právní doktrínu „odpovědnosti za ochranu“, kterou vymyslely poté, aby se pokusily ospravedlnit svou agresi proti Jugoslávii. Žádná taková doktrína v mezinárodním právu neexistuje, přesto si nárokují právo ji používat. Platí to podle nich, když je vojenská akce oprávněná, byť nezákonná, „z legitimních humanitárních důvodů“. Byli varováni, že tato falešná doktrína může být obrácena proti nim. Rusko se o tom vůbec nezmiňovalo, ale pokud se na to NATO může spolehnout ve svých útočných válkách, pak se na to Rusko jistě může spolehnout, že ospravedlní svou vojenskou akci na obranu Donbasu a sebe.
Když vezmeme v úvahu všechny faktory, které řídily ruské rozhodnutí vyslat své síly na Ukrajinu, je jasné, že podle zákona na to měli zákonné právo, zatímco Spojené státy pokračují v nezákonné invazi a okupaci Iráku a Sýrie dodnes. a mediální mocnosti a vlády NATO nic neříkají, protože všechny jsou spoluviníky na těchto invazích.
Pokud by Spojené státy a aliance NATO na prvním místě dodržovaly mezinárodní právo, jak je stanoveno v Chartě OSN, svět by nebyl v tomto nepořádku. Oni to způsobili, ne Rusko. Zodpovědnost je zcela na nich a budou za ni souzeni.
Zdroj: Christopher Beck
